IN! - dívčí svět

- prázdniny jako výzva
- 5 předsudů o věřících
- pomoc, mám problém

Hlášky, myšlenky, moudra

Opravdový přítel je ten, kdo ti nabídne ruku a dotkne se tvého srdce.

neznámý autor

Redakce

Purkyňova 5
772 00 Olomouc 2-Hodolany
e-mail: redakce@in.cz

Marie Stejskalová, šéfredaktorka tel.:: Ukázat vizitku

Petra Čížová, redaktorka tel.:: Ukázat vizitku

Marta Kulatá, redaktorka tel.:: Ukázat vizitku

Marie Žeravíková, produkční tel.: 775 598 603: Ukázat vizitku

Zbyněk Pavienský, fotograf a grafik tel.: 775 598 601: Ukázat vizitku

Zpět

Vizitka: :
Ahoj holky, jmenuji se Marie a bydlím v malebné vesničce Ústí u Hranic na Moravě.

Životní heslo::
Asi nemám, ale líbí se mi: Daruj druhým úsměv….To má něco do sebe:)

Nejoblíbenější zpěvák: :
Hradišťan, Pavlína Jíšová, Nedvědi, bratři Ebenové, moji rodiče, podhorská a ústecká schola …těch je spousta. Prostě každý, kdo zpívá i srdíčkem, a nemusí to být vůbec žádný profík.

Nejoblíbenější kniha::
Jsem od mala taková knihomolka:). Když čtu, tak nevidím, neslyším. Dětstvím mě provázel Kája Mařík, Gabra a Málinka…. Nedávno jsem četla moc hezkou knížku Požehnání od Mary Craigové. Je to skutečný příběh očima maminky, které se kromě 2 zdravých synů narodí i 2 postižení.

Nejoblíbenější film: :
Platí i amatérské? Potom mým nejoblíbenějším jsou naše tehdy malé děti v hlavní roli u dědečka a babičky na zahradě v těch nejneuvěřitelnějších situacích:).

Nejoblíbenější místo z Bible::
1. list Petrův 5,7 – Všechnu svou starost vložte na něj, neboť mu na vás záleží. Tento verš jsem před 8 lety dostala jako dárek na jednom setkání maminek. Je pro mě hodně důležitý!

Nejoblíbenější vtip: :
Není sice nejoblíbenější, ale je jeden z posledních, který si pamatuju:). V Austrálii si malý tučňáček lebedí v kapse klokanice a říká si: "To je super!" Na Antarktidě sedí mezi tučňáky malý klokánek a nadává: "Zatracené výměnné pobyty!"

Kdo je Tvým vzorem?:
P. Maria – nedostižným:),… a každý člověk, který se snaží žít pravdivým životem.

Jaké jídlo nejraději jíš?:
Kdybyste mi fakt chtěli udělat radost, tak kapra nebo nějakou rybu, brambory, hodně zeleniny a jako moučníček - nepečený tvarohový dort s ovocem.

Jaké jídlo nejraději vaříš?:
Jako maminka pětičlenné rodiny se snažím jídla střídat, ať to nemáme „na jedno brdo“. A docela mě baví experimentovat, ráda zkouším nové věci,… a ještě větší radost mám, když se novinka povede a rodinka si šmákne:)

Kolik máš sourozenců? :
Dva.

Kolik máš dětí?:
Tři: Klárku, Vojtu a Pavla.

Jak ses dostal(a) k práci v IN!?:
Neuvěřitelně!! Tak ve zkratce: modlila jsem se za smysluplné povolání – a jsem tady !! A moc ráda!!

Co pro Tebe vytváření časopisu znamená?:
Poznávání nových věcí, přátelství, radost i odpovědnost, …Měla bych velkou radost, kdybyste, holky, i díky našemu-vašemu časopisu a webu poznávaly, že Pán Bůh vás má všechny moc rád a my všichni taky!

Co na sobě nejraději nosíš?:
Jak kdy. Ale snažím se, abych se cítila pohodlně a oblečení mělo šmrnc. (Někdy se to i podaří:))

Na jaký hudební nástroj hraješ?:
Klavír, něco zahraju i na varhany, a na kytaru. Na klavír jsem se chodila asi 3 roky učit k jedné p. uč. soukromě, protože „liduška“ (teď nemyslím naši šéfredaktorku, ale LŠU:)) byla tehdy plná,…takže jsem takový polosamouk. No a na kytaru jsem se naučila hrát sice sama, ale díky jednomu bezva knězi, který k nám přišel do farnosti v mých 15 letech, a když to po sv. přijímání na kytaru rozbalil, byli jsme z toho všichni paf….Taková to byla paráda. Teď si hráváme duo s naší Klárkou – kytary nebo kytara a klavír, jen tak pro radost, a je to taky moc bezva.

Nějaká příhoda z Tvého života:
Jeli jsme s dětma z SOS vesničky, kde jsem pracovala v 19 letech jako teta, na týden na chatu. Zkuste zavřít oči a přeneste se k dřevěné chajdě, plné rozdováděných dětí různého věku, blízko je jezírko a překrásná příroda….Pohodička. Ta měla ale brzy skončit. Hráli jsme zrovna nějakou etapovku, a našim úkolem bylo přeplavat jezírko – na čas. V jednom družstvu jsme byli i my, vedoucí, aby měla děcka větší motivaci...A teď to začalo. To jezírko je totiž opravdu hluboké, bez plavacích vest děti nesměly k vodě ani náhodou. Ne že bych plavala jak sekera ke dnu, ale z hluboké vody mám strach. A tak ostuda neostuda:) jsem si oblekla vestu a s hrdinným: „Loučím se s Vámi, bylo mi tu dobře“, jsem skočila do vody. Ještě jsem si všimla jednoho většího kluka, jak jede v nafukovacím člunu a volá: „Neboj, teto, kdyby něco, tak tě zachráním…..“ Měla jsem příšerný strach, ale plácala jsem se statečně, a povzbuzení ze břehu typu: „Neboj, pod sebou máš slabých 20m“, jsem se snažila nebrat na vědomí. Zkrátím to, doplavala jsem úplně K.O., ale další z našich „borců“ skočil dřív, než měl, takže naše družstvo bez milosti diskvalifikovali….A já jsem se tak snažila:).

Zpět