IN! - dívčí svět

- prázdniny jako výzva
- 5 předsudů o věřících
- pomoc, mám problém

Hlášky, myšlenky, moudra

Opravdový přítel je ten, kdo ti nabídne ruku a dotkne se tvého srdce.

neznámý autor

Vydavatelství

Štěpán Pospíšil, MgA., jednatel a ředitel společnosti tel.: 775 598 600: Ukázat vizitku

Horní náměstí 12, Jablonec nad Nisou, 466 01
IČO: 272 65 170, DIČ: CZ 272 65 170
tel. 775 598 600, e-mail: vydavatelstvi@in.cz

Balení a adresná distribuce časopisů a reklamy:
více na vydavatelstvi.in.cz.

Zpět

Moje vizitka:
Štěpán Pospíšil - 35 let, Jablonec nad Nisou - šťastně ženatý, jeden syn

Životní heslo:
Snaž se dělat radost druhým a prožiješ radost sám.

Nejoblíbenější zpěvák:
Můj roční syn, který zajímavě zpívá, zejména v noci...

Nejoblíbenější kniha:
Svázaný každý ročník časopisu IN! ;-)

Nejoblíbenější film:
Upoutávka na časopis IN!.

Nejoblíbenější místo z Bible:
Jan 12 kapitola - vzkříšení Lazara, který se už 4 dny rozkládal v hrobě. Vždy mě tento zázrak ujistí, že Bůh může obnovit úplně všechno. Třeba i kdybychom vlastní chybou způsobili, že se nám časopis IN! začne úplně rozkládat, pokud bude Pán Ježíš chtít, může ho zase vzkřísit.

Nejoblíbenější vtip:
Plačící chlapeček na ulici. "Co se ti stalo, ty ses ztratil?" "Bú, škyt, škyt...Ztlatil." "A znáš svoji adresu?" "Bú, bé, bééééé. Smrk, škyt... Flantik zavináč šežnam čéžet..."

Kdo je Tvým vzorem:
Jan Pavel II. Obdivuji ho, jak dokázal využívat svůj čas - kolik času věnoval setkání s lidmi, psaní dokumentů, řízení Církve a přitom si našel několik hodin denně na osobní modlitbu s Bohem. Jan Pavel II. je pro mě zkrátka osobní vzor v tom, že i ve dvacátém prvním století lze být svatý.

Jaké jídlo nejraději jíš?:
šopský salát

Jaké jídlo nejraději vaříš?:
šopský salát ;-)

Kolik máš sourozenců?:
Sestru, po které se mi stýská, neboť, pracuje v Praze, a bráchu, který v Jablonci vede skvělý dětský sbor Iuventus Gaude (latinsky Mládeži, raduj se!) ;-).

Kolik máš dětí?:
Zatím jedno.

Jak ses dostal(a) k práci v IN!?:
Do naší redakce ministrantského časopisu Tarsicius psaly smutné holčiny, které chtěly také svůj časopis. Začali jsme spolupracovat se Sekcí pro mládež ČBK a P. Jendou Balíkem a společně připravovat časopis IN! Byla to docela legrace - všichni nám říkali, že moderní časopis pro věřící dívky se nemůže podařit. Že buď ho nebude nikdo číst, nebo nebude křesťanský. Od začátku jsme ale spoléhali na to, že když ho Pán Bůh bude chtít, tak se to nakonec podaří.

Co pro Tebe vytváření časopisu znamená?:
Práce ve Vydavatelství IN s.r.o. je pro mě především radost. Mnoho mladých lidí dlouhá léta studuje a pak pracuje s lidmi, se kterými si nerozumějí, jejich práce je nebaví, protože nevidí její smysl. U nás je to naopak. Všichni společně pracujeme na něčem, co nás naplňuje. Každý z nás pracuje na svém úkolu a vzájemně se doplňujeme. Upřímně děkuji Pánu Bohu, že z nás sestavil takové super puzzle, ve kterém nyní žádný podstatný dílek nechybí a všechny do sebe krásně zapadají. Věřte, nevěřte - Maruška s Anežkou, které v redakci začínaly, jsou úžasné, současné redaktorky Jana, Alice, Aneta a Radka se jim velice podobají, webová redaktorka Mája je naprosto nejlepší webová redaktorka, kterou znám, Helenka s Renčou jsou perfektní, Lucka s Věrkou a Májou jsou nenahraditelné a o Jendovi a Vítkovi se Zbyňkem radši ani nemluvím. Co bychom si bez každého z nás počali? ;-)

Na jaký hudební nástroj hraješ?:
Teď už občas jen na kytaru - prostý samo-nedouk;) Jako předškolák jsem začínal s miniaturními houslemi, v páté třídě jsem začal na pár let hrát na obrovské violoncello (vadilo mi totiž, jak mě pořád srovnávají se starší sestrou, která na rozdíl ode mě opravdu na housle hrála pěkně a neškodila tím zdraví spoluobčanů jako já;). S maminkou jsme také hrávali na zobcovou flétnu a na vysoké škole mě tři roky mučili u klavíru (teď už nezahraju ani romantické Dobrú noc, má milá... ;-)

Nějaká příhoda z Tvého života:
Těch příhod je spousta - nemám totiž vlasy, ale zato super sklerózu - a všichni se mi kvůli tomu smějí ;-) Například jsem jednou něco vyřizoval v Pardubicích a telefonoval kamarádovi, ať mi zjistí, kdy mi jede vlak nebo autobus do Jablonce. Všechny spoje, které mi nadiktoval, vůbec nejely a ani na informacích o nich nevěděli. Myslel jsem si, že si ze mě kamarád vystřelil, ale pak mi došlo, že jsem zapomněl, že nejsem v Hradci Králové, ale v Pardubicích (a on mi hledal spoje z Hradce... ;-). Představte si, že jsem s vydáváním časopisů začal, když mi bylo deset let. Tehdy jsem doma vydal asi dvě čísla rodinného časopisu, který nikdo nechtěl číst. Nakonec se obětovala ségra a přečetla si ho. O čtyři roky později jsem byl s maminkou na hudebním táboře pištců (zkr. HUTAPI), kde jsem každý den na psacím stroji přes 10 kopíráků vydával Hutapáček ;-). Vzpomněl jsem si na to nedávno, a moc jsem se z toho radoval, že mi dobrý Bůh splnil tehdejší sen vydávat časopisy ve velkém.

Zpět