| Ahoj! Nevím, jestli ti pomůžu. Chci spíš zareagovat na to, že "masturbace je normální potřeba". Sama jsem takový zvláštní případ, s masturbací jsem problém nikdy neměla ani jsem nikdy neměla pocit, že tím o něco přicházím či že mi něco schází. Chodím s klukem a on se sebeuspokojováním právě má problém. On tomu už říká úplně závislost. Není to totiž jen o vlastním sebeuspokojování v soukromí, ale i o tom, že roste chuť. Prostě když vidí pěkný protějšek nejraději by za ní zašel a pozval ji na chvilku do klidu. Nejde přestat s masturbací (copak ti to je nepříjemné?), musí se změnit náhled na věc (vytrhnout i s kořeny). Je potřeba si uvědomit, proč to dělám a jaké to má násedky do budoucna (přímo si to spoj i s promiskuitou). Někdo říká, že když jdeš do vztahu, máš vědět, co se ti v sexuální oblasti líbí, ale to, co je krásné je právě to objevování. To, že se schováš pro svého partnera, jako poupě, které má dlouho tu ošklivou slupku, ale když začne rozkvétat, je to nádhera. Kdežto sebeuspokojování je z mého pohledu trošku jako násilné strhávání té slupky, pod kterou je ještě nedovivinuté poupátko, které ještě nepatří ven a uvědomuje si svojí nedorostlost, ale chce dokázat světu, že ono už je přeci velké a má na to být na světě. A prakticky jak přestat? Snažit se vyhýbat situacím, při kterých máš nutkání, vymyslet si náhradní činnost a modlitba (prostě když se ti chce, začít jakoukoli modlitbu, klidně usínat s ružencem a vůbec nevadí, že ho v poospánku budeš plést), zpověd (klidně často, mít svého kněze, kterému důvěřuješ a který ti může poradit, který se bude za tebe modlit, kterému se můžeš pochlubit i úspěchem a on ti porozumí), a když se to nepovede, znovu pohledět na Boha. On nad tebou svou ruku stále drží, chytej ji stále a stále znovu, pohaždé, když se pustíš. + |
