| Ahoj, trápí tě, že se můžeš učit ze všech sil a stejně už známky výš nejdou? Napíšu ti svůj příběh, je z druhý strany. Ve dvou letech jsem použila slovo "aluminiový" (prý, to se tak vypráví u nás), v necelých 5 jsem se sama naučila písmena, v první třídě jsem počítala v záporných číslech, o hodinách jsem četla knížky pod lavicí a přesto jsem měla jedničky, v přijímačkách na prestižní gymnázium jsem byla mezi nejlepšími. Možná to je to, co bys chtěla. Nikdy se nemuset doma učit a mít jedničky. Učitele jsem vnímala jako jediný správný lidi, kteří mi rozumí, protože mi dávali dobré známky, nevnímala jsem žádné úsilí pro školu ze své strany, tak jsem říkala, že učitelé si vždycky dají s mými písemkami tu práci, abych tu jedničku měla. Což pochopitelně není pravda, jen jsem prostě chytřejší, než ti učitelé a oni věděli, že když něco řeknou špatně, tak je opravím a než aby přiznali před žáky, že se spletli, tak jsem pravdu měla já (ať se stalo cokoli, než aby proti mě argumentovali). Jenže ty moje jedničky byly vykoupené tím, že neumím mít kamarády. Že se musím učit mít ráda, nerozumím otázce "jak se máš", protože proč bych se ptala na něco, co mě nezajímá (jako Sheldon z Velkýho Třesku). Jenže on ten mozek není nekonečný, tak se učím mít kamarády a je to fuška. Víš,každý má něco. Učitelé jsou taky lidi, mají špatný nálady, vzpomínky i vize, sympatie i antipatie. Jsem přesvědčená o tom, že každý má něco, v čem je dobrý a to je třeba rozvíjet a to ostatní se naučit tak, jak je potřeba (to, že ti nejde matika neznamená, že nebudeš umět spočítat peníze v obchodě). Přeju ti, abys našla svou parketu a v ní rostla! |
