| Možná je problémem nás introvertů, že často nevíme co říct a když nás něco napadne, bojíme se to vyslovit, abychom se nesetkaly s nepochopením nebo nebyl nějakej trapas... Normální je, že se lidi mezi sebou baví, pošťuchují se, kamarádi si třebas i skáčou do řeči, mají různé poznámky a glosy, ale já ze své vlastní zkušenosti vím, že jsem spíš tichá a lidi pozoruju, poslouchám, co říkají a když náhodou něco řeknu, okolí má pocit, "jako bych se právě probudila" :D ... problém je ten, že mám představu, že se jen smutně zatvářím a moji kamarádi nebo blízcí se hned budou zajímat, co mi je... možná je to tím, že my introvertky si toho u druhých všímáme víc - že jsou nějací smutní, nebo tak, a to samé čekáme od ostatních... A pak možná i taková ta "přehnaná vděčnost" .... vím že to zní divně, ale já jsem si třeba dřív hodně zakládala "svůj svět" na konverzaci s kamarády přes ICQ nebo později fb a nechápala jsem, proč mi kamarádi postupem času přestali odepisovat... důvod byl jednoduchý, byla jsem vždycky tak šťastná, když si se mnou někdo psal, že jsem mu pak i já sama začala psát každý den... později jsem poznala, že tady tyhle konverzace spíš moje kamarádství ničí a pokřivují můj pohled na mé přátele... v tomhle celém problému komunikace s okolím mi hodně pomohl kolektiv na střední škole, přesněji na katolickém gymnáziu, kde teď studuju... mám skvělé spolužáky a naučila jsem se, že někdy je taky potřeba říct svůj názor, někdy je dobré naopak mlčet; že můžu druhé i trochu pošťuchovat a nebát se dát se s někým do řeči klidně o obyčejných věcech jako je počasí nebo úkoly do školy - ale prostě si s ním povídat... nevím, jestli jste něco z toho mého sáhodlouhého příspěvku pochopily, nemohla jsem všechno vypsat, jak bych chtěla, bylo by to pomale na celou knížku :D ... ale kdybyste některá chtěla, můžete mi napsat na můj e-mail, bude v redakci, ráda si s váma popovídám :)))
|
