Ahoj PPP,
to, co popisuješ, se mi poslední dobou taky děje. Přijde mi, že na ostatní se sice usmívám a nedám na sobě nic znát, ale přijde mi, jako by mi nikdo nerozuměl. Protože svoje přátele mám strašně ráda, můžou se na mě spolehnout a kdykoli bych jim pomohla, kdyby to potřebovali. Ale necítím zpětnou vazbu od nich. Ale tímhle ti asi moc nepomáhám co :) jen jsem chtěla napsat, že nejsi sama, kdo to tak má. A že je to jen asi tím, že ty lidi stojí při nás, jen to nevíme a kdybysme je doopravdy potřebovali, tak by nám určitě pomohli.
A teď ohledně toho kluka. Nechápu tu tvoji poslední otázku...Odmilování? Proč? Na světě je strašně málo lidí, kteří nás zaujmou jen svým vzhledem, pohledem, charismatem, pokud to platí i o něm, byla by škoda to nechat jen tak. Strašně moc lidí si myslí, že jejich sny se nemůžou splnit jen proto, že jim to přijde nereálné. A vlastně to ani tak nereálné není. Mně samotné se stalo, že jsme na sebe vždycky jen tak koukali a mně to přišlo strašně nereálný, a pak jsem se od něj dozvěděla, že jsem se mu taky líbila. Třeba tohle není tvůj případ, to já vážně nemůžu vědět, neznám tebe ani jeho. Ale nemáš vůbec co ztratit. Pro začátek zkus třeba jen k tomu Ahoj něco prohodit. A jen tak mimochodem pozdrav je to nejtěžší na celým seznamování, pokud už se zdravíte, jste na velice dobré cestě :) Tak pak dej vědět, jak to dopadlo. |