Milá Viktorie, zkus se na odchod z tohoto světa podívat z druhé strany: ta kamarádka je u Boha a to je přece báječné! Kdo by si to nepřál! (i ti kdo o sobě tvrdí, že v Boha nevěří, tak po smrti často vidí "nebe a peklo"). Když se s někým natrvalo loučím, říkám si, že ten člověk uvolňuje místo dalšímu - abych mohla pozat nového člověka, protože ten, kdo odchází neodchází úplně, odchází fyzicky, ale vzpomínky, jeho smích, společné prožitky, vtípky i chvíle, kdy jsme si nerozuměli, uchovávám ve své mysli a ve svém srdci. Můžeš si zkusit sepsat takový váš společný příběh.
Nezlob se na člověka, který smrt zavinil, je potrestaný dost. Já bych také nechtěla žít s tím, že jsem někoho usmrtila a už vůbec ne s tím, že jsem někomu neodpustila (vybavuje se mi Ježíšovo Kázání na hoře, Mt 5-7 - hlavně 5,18-48).
Je dost svatých, kteří zemřeli mladí a pro Pána, chtěli dát svůj život jako oběť za hříchy, například Dominik Savio, Laura Vicuna. Smrt není sama o sobě špatná. Smtr vnímají špatně ti, kteří zůstávají, protože si připadají opuštění, a pokud umírající, tak ti, kteří se starají o pozemské statky, v křesťanské víře je ve vizi smrti obrovská naděje: proč by jinak Ježíš umíral?
Myslím, že nejlepší modlitba je odevzdat toho člověka do rukou Božích. Stejně jako je potřeba modlit se i za ty, kterých se to úmrtí týká, aby smutek ze ztráty blízkého odevzdali Pánu (ano, i za sebe je třeba se modlit; Já, Bůh a Lidé jsou jako úhly v trojúhelníku a strany jsou víra naděje a láska). Milá Viktorie, modlím se za tebe + Katka |