| Ahoj Anýsku,
no, to musí být opravdu zvláštní... Nevím, co bych v takové situaci dělala, ale napadá mě asi tohle:
Stejně jako každý i tvoje mamka může chtít mít někoho blízkého a pokud si našla slušného člověka, se kterým si rozumí, může to být pro její život hrozně dobře. Bude mít někoho, s kým být, až třeba ty vyrosteš a budeš mít svůj život... Takže prostě je možné, že se ten přítel stane součástí i tvého života. Pak asi docela záleží na tom, kolik ti je a co můžeš čekat v blízké budoucnosti - jestli třeba příští rok půjdeš někam na střední na intr a počítáš, že po škole se odstěhuješ někam za prací, anebo jestli tě ještě čeká hodně let v rodném domě... Pro mamku to asi taky nemusí být úplně jednoduchý, přinejmenším s ohledem na tebe/vás, ale píšeš, že ona se zajímala, jak se na to dívate, a že sama jsi jí leccos řekla, tak myslím, že to je nejlepší předpoklad pro to, abyste to nějak zvládly.
S tím spaním - to si musí tvoje mamka s přítelem vyřešit sami, jsou dospělí, s tím asi nic neuděláš... :-( No, je to asi obráceně pocit, který obvykle zažívají rodiče ohledně svých pubertálních potomků...
Že si připadáš jako pod dozorem - to bych si zkusila promyslet, jestli je důvod si myslet, že opravdu mamčin přítel tě nějak dozoruje, jakoby zapojuje se do tvojí výchovy - pokud nejste dohromady nějak sžití, nemáš k němu moc vztah, tak asi nemá smysl, aby ti dělal cizí člověk tátu nebo tak něco... Ale taky to může být jenom pocit - třeba se ráno potkáváte prostě proto, že oba tou dobou někam jdete, a tobě to přijde nepříjemné, protože celá ta situace je pro tebe zvláštní, ale on tím nic nemyslí. Taky mu to může být blbý... Každopádně bych si probrala, co si o tom příteli myslím - pokusila se objektivně zhodnotit, jestli je to slušnej člověk, jestli myslíš, že je pro mamku ten vztah přínos. Já doufám, že to tak je, a to by ti mohlo pomoct vnímat to pozitivně... pokud se zdá, že má ten vztah budoucnost, tak se s tím stejně budeš muset nějak poprat...
Ještě k tomu, že jsi mamce neřekla úplně všechno - to je podle mě znak vyspělé osobnosti, když člověk dokáže i při takhle důležitých rozhovorech posuzovat, co jak na druhého zapůsobí, a neříkat věci, pokud by přinesly víc škody (nebo smutku) než užitku. Ale zase by nebylo dobré, aby ses potají něčím hodně trápila - myslím, že věci, které sis zatím nechala pro sebe, což budou asi ty nejsložitější a nejniternější, by se ti časem měly nějak vyjasňovat, budeš se s nimi vyrovnávat atd.; pokud by ale pořád něco z toho vypadalo pro tebe bezvýchodně nebo jako hodně velký problém, bylo by asi lepší to probrat otevřeně. Anebo zkus někoho třetího - třeba máš nějakou tetu, která vás obě zná a se kterou si rozumíš a která by ti mohla pomoct zase svým názorem a náhledem na věc?
No, tak to jsou moje rozumy. Každopádně držím palce, ať to dobře zvládnete - ještě mě napadá, vem si, že spousta holek řeší rozchod svých rodičů, a to musí být ještě horší, u vás se aspoň lidi dávají dohromady... ;-) |
