Ahoj, dovolím si tu napsat (opačné) skutečné příběhy svých dvou kamarádek.
1: Bylo jí skoro patnáct a končila základku. Její táta si našel přítelkyni a za nedlouho se od rodiny odstěhoval. Dcera si nevěděla se situací rady, proč je otec opustil? Měla kluka, ve svém věku, ale měla pocit, že ji nedokáže v této situaci pochopit, tak si našla jiného, i když kluk, byl to dospělý chlap, byl ženatý a byl to voják. Z počátku ji doučoval angličtinu, časem se mu svěřila a měla pocit, že jí rozumí a že jí podrží, tak s ním začala spát (v 15 letech). Po čase se sním rozešla. Dneska nám řekla, že by bylo lepší, kdyby s ním nespala (je jí téměř 19).
2: Chodila se svým klukem čtyří roky. Nedávno se s ním rozešla, protože jí pomotal hlavu jiný. Řekla mi: Víš mě je Ládi líto, ale já ho nedokážu milovat tak, jak si on zaslouží. Třeba proto, že i když je nevěřící, chodil se mnou do kostela a byl ochotný počkat do svatby. Jsem ráda, že jsme spolu nespali, protože teď je můj kamarád a můžu za ním kdykoliv přijít stejně tak jako on za mnou, už jen neplánujeme společnou rodinu, když ho potkám, nestydím se před ním za to, že nám to spolu nevyšlo nebo proto, že mě zná celou.
Tak tolik příběhy mých kamarádek, snad ti usnadní rozhodování a zdůvodní čekání.
A jinak psychologové říkají, když se cítíš na to připravena, rozumní k tomu dodávají mít rodinu, lékaři: když je tělo zralé (cca po 15 roce), zákon: po 15 roce života, a církevní názor (podle katechismu) je v platně uzavřeném (tj. církevním) manželství. |