Ahoj Aďo,
myslím, že ti rozumím. Když jsem chodila na základku a na nižší gympl, většina holek se se mnou vůbec nebavila a dávaly mi to jasně najevo. Vždycky jsem ale měla pár "kamarádek", se kterými jsme si skvěle rozuměly, když jsme byly samy. Když byl ale kolem zbytek třídy a smál se mi, nikdy se mě nezastaly a dělaly, jakože nic nesyší. I přes to, že zažíváš něco trochu jiného, je to asi podobné v tom, že mi nebylo, a ani tobě není úplně jasné, na čem jsme... Co mi moc pomáhalo, bylo modlit se za ně. Nejen za to, aby se mnou normálně kamarádily, ale prostě aby se měly dobře, šlo jim to ve škole, byly spokojené... jak jsem se za ně modlila, viděla jsem je za nějakou dobu úplně jinak, začalo mi jich být líto a uviděla jsem, jak se i přes tu nejistotu s nimi se mám úžasně, když jsem si jistá Boží láskou a tím, že je pořád se mnou. Skončilo to tak, že za mnou za nějakou dobu holky samy začaly chodit se svými problémy a starostmi a některé prosily o modlitbu a ptaly se na různé věci o Bohu!!! Sice ze mě nikdy nebyla všemi uznávaná třídní hvězda, ale Bůh mi dal mnohem víc, než kamarádství s některými z nich - dal mi srdce většiny z nich a možnost říkat jim o tom, proč se nebojím jejich posmívání a že vím o někom, kdo miluje nejen mě, ale i je.
Chápu, jak se cítíš, a je mi líto, že to máš tak těžké, ale vyprávěj o tom Bohu, zajímá se o tebe se vším všudy a neopustí tě, i kdybys byla na světě sama. |