| Ráda bych se s Vámi podělila o text z knihy, kterou napsal Joshua Harris – S nikým nechodím a nejsem cvok, je to sen, který se autorovi zdál a shrnuje to, co Ježíš Kristus pro každého z nás udělal. Velmi mně tento sen dojal, je sice dlouhý, ale stojí za to si ho přečíst, pokud máte chvilku času. Snad ho redakce uveřejní, protože nevím, jak dlouhé příspěvky jsou povoleny.
V té chvíli mezi bděním a sněním jsem se ocitl v místnosti. Nebylo tam nic význačného, kromě jedné zdi pokryté šuplíčky s malými štítky. Byly podobné těm, ve kterých je v knihovnách abecední kartotéka knih podle autora či titulu. Ale tyhle šuplíky měly úplně jiné nápisy a sahaly od podlahy ke stropu a na obě strany tak daleko, že jsi nedohlédl konce. Přiblížil jsem se k té zdi – první šuplík, který upoutal mou pozornost, měl nápis Dívky, které se mi líbily. Otevřel jsem ho a začal se probírat kartičkami.
Rychle jsem ho však zabouchl. Otřáslo mnou, že jsem jména na všech kartičkách znal.
A pak, aniž by mi to někdo řekl, jsem náhle věděl, kde jsem. Tahle liduprázdná místnost plná malých šuplíčků byl můj katalogizovaný život. Tady byly zaznamenány všechny skutky a každá chvilka mého života, velká i malá, a tak podrobně, jak jsem si to vůbec nepamatoval.
Roztřásl jsem se – zvědavostí i strachem. Začal jsem namátkou otvírat šuplíky a zkoumat jejich obsah. Některé přinesly radost a sladké vzpomínky. Jiné pocit hanby a lítosti tak intenzivní, že jsem se až ohlédl přes rameno, jestli se nikdo nedívá. Zásuvka se štítkem Přátelé byla hned vedle té s nápisem Přátelé, které jsem zradil.
Šuplíky byly označeny širokou škálou nápisů, od normálních po velice podivné. Přečtené knížky, Lži, které jsem řekl, Koho jsem potěšil, Vtipy, kterým jsem se smál. Některé byly až legrační ve své přesnosti: Věci, které jsem křičel na své bratry. Jiným sem se ale smát nemohl: Věci, které jsem udělal ve vzteku, Věci, které jsem si na adresu svých rodičů mumlal pod vousy. Obsah šuplíků mne nepřestával překvapovat. V některých bylo mnohem víc kartiček, než jsem čekal. A jinde jich zase bylo méně, než jsem doufal.
Drtila mne rozsáhlost mého vlastního života. Je vůbec možné, že jsem za těch dvacet let měl čas napsat každou z těch stovek, možná milionů, kartiček? Ale každá kartička to potvrzovala. Každou jsem napsal vlastní rukou. A každou jsem sám podepsal.
Když jsem vytáhl šuplík Písničky, které jsem poslouchal, všiml jsem si, že šuplíky se svou velikostí přizpůsobily obsahu. Kartičky byly srovnané pěkně jedna vedle druhé, a přece jsem nenarazil na konec ještě ani po metru. Zavřel jsem ten šuplík zahanbeně, ani ne tak kvůli kvalitě hudby, jako kvůli množství času, kterým jsem tím ztratil.
Když jsem přišel k šuplíku Smyslné myšlenky, zamrazilo mne. Pootevřel jsem ho jenom kousíček – vůbec jsem netoužil zjišťovat jeho velikost – a vytáhl jsem jednu kartičku. Až jsem se otřásl, jak podrobně to tam bylo. Udělalo se mi špatně, když jsem si uvědomil, že takové chvíle jsou zaznamenané.
Rozzuřil jsem se. Mysl mi ovládla jediná myšlenka: „Tyhle kartičky nikdo nikdy nesmí vidět! Do téhle místnosti nikdy nikdo nesmí přijít! Musím je zničit!“ Zuřivě jsem šuplík vytáhnul. Teď už na jeho velikosti vůbec nezáleželo. Musím ho vysypat a obsah spálit. Ale i když jsem ho otočil dnem vzhůru a tloukl s ním o zem, nepodařilo sem mi vysypat ani jedinou kartičku. Byl jsem zoufalý. Vyndal jsem jen jednu a pokusil se ji roztrhat – byla jako z oceli. Poražený a naprosto bezmocný jsem šuplík vrátil zase zpátky. Čelem jsem se opřel o zeď, lítostivě a zhluboka jsem si povzdychl. A pak jsem to uviděl. Šuplík s názvem Lidé, kterým jsem řekl evangelium. Jeho držátko bylo světlejší, novější, skoro nepoužité. Zatáhl jsem za něj a do ruky mi vypadl malinký, jen asi deseticentimetrový šuplíček. Počet kartiček jsem mohl spočítat na prstech jedné ruky.
V tu chvíli mi vyhrkly slzy. Rozplakal jsem se. Vzlykal jsem, až to bolelo, a celý jsem se třásl. Padl jsem na kolena a vyplakával jsem svou hanbu, přemáhající stud za to všechno. Řady zásuvek mi kroužily před slzami zalitýma očima. Nikdo, nikdo se nikdy nesmí dozvědět o téhle místnosti! Musím ji zamknout a dobře schovat klíč.
Když jsem pláč trochu přemohl, uviděl jsem Jeho. Ne, prosím, jenom ne On! Ne tady! Kdokoli jiný, jen ne Ježíš!
Bezmocně jsem se díval, jak vytahuje šuplíky a čte si kartičky. A dívat se na jeho reakci bylo skoro k nesnesení. Když jsem se na Něj přinutil podívat, viděl jsem mu ve tváři zármutek ještě hlubší než svůj. Jako kdyby instinktivně šel k těm nejhorším šuplíkům. Proč jenom si musel všechny číst?
Nakonec se otočil a přes celou místnost se na mne podíval. V očích se mu zračila lítost. Svěsil jsem hlavu, zabořil obličej do dlaní a znovu se rozplakal. Přišel ke mně a položil mi ruku kolem ramen. Mohl toho tolik říct. A neřekl ani slovo. Jen se mnou plakal.
Pak vstal a šel zase zpátky ke zdi se šuplíky. Začal systematicky od jednoho konce, vytahoval šuplíky a na každou kartičku přes moje jméno psal své.
„Ne!“ vykřikl jsem a spěchal k němu. Nezmohl jsem se na nic jiného, než že jsem pořád opakoval „ne, ne“ a tahal mu kartičku z ruky. Jeho jméno tam nepatřilo. Ale bylo tam, napsané sytou, živou červení! Ježíšovo jméno zakrylo to moje. Bylo napsané Jeho krví. Jemně si vzal kartičku zpátky. Smutně se usmál a podepisoval se dál. Myslím, že nikdy nepochopím, jak to zvládl tak rychle, ale připadalo mi, že v následující chvíli zavíral poslední šuplík a vracel se ke mně. Dal mi ruku na rameno a řekl: „Je dokonáno.“
Vstal jsem a on mne vyvedl z místnosti ven. Dveře neměly žádný zámek. Ještě budou napsány další kartičky. |
