Ahoj Vendi,
řešila jsem stejný případ...Ještě zpočátku vztahu se mi přiznal, že má s tím problém, ale že je to teď lepší, když je se mnou...Samozřejmě jsem mu to věřila, neměla jsem důvod ho podezírat. Pak ale po dvou letech přišel víkend, který jsme strávili na centru mládeže. Tehdy dostal odvahu přiznat se mi se svým problémem. Slíbila jsem mu, ještě než mi to řekl, že se nemá bát se mi svěřit, že to nějak přestojíme a že ho určitě neopustím. Pak ale, když mi zpráva dorazila, odložila jsem mobil a dlouho ronila slzy do polštáře. Říkala jsem si, že nic horšího už snad nemůže být...Asi sis pokládala stejné otázky jako já. Poté jsem se odhodlala a napsala mu, že si vážím jeho důvěry, ale že mi bude trvat, než mu zase začnu plně důvěřovat. Hned další den jsem poprosila kněze, jestli by si na mě neudělal chvilku čas. Poradil mi, že se mám modlit, že měl určitě důvod, proč se mi chtěl svěřit, třeba chtěl začít líp a pokud bych ho teď opustila, bylo by to, jako bych mu nechtěla dát druhou šanci. Dodal mi hodně síly. Určitě bych to také zkusila :) Když jsem byla pak s přítelem, promluvili jsme si o tom...Oni kluci často ani neví, proč to dělají, co jim to přináší...je to závislost jako každá jiná...A ty můžeš pro něj být důvodem, proč by se z ní měl vyléčit :) Ale je to běh na dlouhou trať, nepůjde to ze dne na den, třeba i až za několik let...Přeji ti i jemu hodně trpělivosti a lásky. Vzpomínám na vás v modlitbě. + |