Vložit nový příspěvek

9.11.2013 11:55 - Nikol

Ahoj. Jak se pozná že mám menstruaci? V kalhotkách mám pokaždé takové bílé trochu zaschlé. Někdy tam mám i 1,2 nebo 3 kapky krve . Myslíte že jí dostanu brzo?

11.11.2013 11:12 - © redakce

Ahoj Nikol, podle toho, co píšeš, se jedná zatím o poševní výtok, který menstruaci předchází (to bílé na kalhotkách). Kdy ale menstruaci dostaneš, nedokážeme říct, protože o tobě (kromě toho, co jsi napsala), nic nevíme - ani kolik je to let a jak dlouho už výtok pozoruješ. Nástup první mentruace se navíc odhadnout nedá. Tak se obrň trpělivostí, nic jiného poradit nemůžeme. Pěkný den! ;-) P.

8.11.2013 16:43 - Veri

Ahoj redakce, poslední dobou mě vrtá hlavou, kde se v lidech bere egoismus. Sobectví a namyšlenost. Proč člověk, kterej je např. vzhledově a inteligenčně průměrnej, nebo třeba i nějak opravdu nedokonalej, tak proč je namyšlenej? Proč člověk, kterej druhým povýšeně vytýká ňáký chyby, je sám dělá a ještě se povyšuje? Proč člověk, kterej má fajn rodiče, je namyšlenej? Prostě by mě zajímalo, proč to tak je - jestli je to např. výchovou, povahou nebo nízkým sebevědomím? Jak to je?

12.11.2013 08:20 - © redakce

Ahoj Veri, děkujeme za zajímavou otázku. Také nás v redakci donutila k zamyšlení. Myslíme si, že pýcha, sobectví, namyšlenost a egoismus vznikají u každého jinak, protože každý jsme jedinečný. U někoho je to dané spíš výchovou, někdo je spíš taková povaha a většinou to souvisí s nízkým sebevědomím. A nebo je to kombinací všeho. Ale to, co mají všichni lidé, kteří někoho urážejí a povyšují se nad něho, společné, je, že jim chybí LÁSKA. Ne náhražky lásky (drahé dárky a zdůrazňování, že "všechno přece děláme pro tebe", "mám tě rád/a, protože se dobře učíš"), ale pravá láska, která miluje člověka takového, jaký je. Bezpodmínečně (Mám tě rád/a, protože jsi.). Lidé, kteří sami někoho urážejí a povyšují se, potřebují lásku mnohem víc, než lidé, kteří ji dokáží sami druhým dávat. To, že někoho ponižují, je signál, že jim chybí pochvala, ocenění. To, že se chovají pyšně, je signál, že se necítí přijati takoví, jací jsou. Je opravdu těžké mít rád člověka, který ti ubližuje. Ale lidské srdce nezmění k lepšímu tvrdá slova a oplácení urážek. Jediné, co proměňuje lidská srdce, je láska. Pokud je ve tvém okolí někdo, kdo se chová jako egoista, modli se za něho a za to, abys ho dokázala mít ráda. A snaž se neodplácet mu zlé zlým. I kdyby to mělo znamenat "jenom" to, že si kousneš do jazyku a na posměch a urážky neřekneš nic. A časem mu třeba dokážeš i něco pochválit, povzbudit ho. Přijat ho takového, jaký je. Vždyť láska překrývá množství hříchů. (1. Petrův 4; 8). Přejeme ti hodně lásky pro druhé a otevřené srdce. P.

7.11.2013 21:49 - Ane

Ahoj, chtěla bych se zeptat, jaký máte názor na knihu jestli jste jí četly: Hovory s Bohem od Walsh Neale Donald.

11.11.2013 11:06 - © redakce

Ahoj Ane, knížku jsme nečetly, tak nemůžeme posoudit. Ale pokud máš o ní nějaké pochybnosti, zeptej se třeba kněze nebo jiné duchovní osoby ve svém okolí. Měj hezký den! P.

7.11.2013 10:29 - Mája

Přeji hezký den. Chtěla bych se zeptat, jestli může jít pokřtěný nevěřící ke zpovědi, tedy takový, který věří v Boha, ale nevěří v Ježíše Krista jako Syna Božího. Po několika letech, kdy jsem byla Bohu věrná, upřímně ho milovala a snažila jsem se s Ním pěstovat úzký vztah, se to všechno postupem času díky mým hříchům a udupáváním víry stalo minulostí, i když stále chodím do kostela, ale už nechodím ke zpovědi, nebyla jsem ani o Velikonocích. Dar víry jsem zakopala. Toužím poznat pravdu a tak ji hledám všude, nejenom v křesťanství. Nevím, jak se z toho dostat ven. Přece když půjdu ke zpovědi v katolické církvi, tak se už počítá s tím, že budu hledat pravdu u křesťanského Boha. Ale co když je i jinde? Takže bych měla poodstoupit a zůstat nezaujatá, což ale není ve shodě s posláním sv. zpovědi a když zůstanu v hříších a zlu, které jsem udělala, tak mé budoucí poznání může být překroucené. Nebo si mám dát pauzu a přestat do kostela chodit úplně a přitom hledat například v józe nebo v sektách? I jogíni došli velkého poznání (např. p. Eduard Tomáš do konce života byl za něj vděčný a neměl snad už ani touhu hledat jinde.) Mám pocit, že v tomhle stavu jsem, co se zpovědi týče, odepsaná a můžu tak akorát čekat, až ten dar víry dostanu znova, třeba v 50 nebo na smrtelný posteli. Vždyť i sám Ježíš říká, že "nikdo k němu nemůže přijít není-li mu to dáno od Otce." Prosím poraďte mi, pane faráři. Děkuji mockrát PS: Je mi 19 a nejsou to jen pochybnosti.

7.11.2013 21:30 - © P. Jan Balík

Milá Májo, Tvá otázka je opravdu vážná a důležitá. Také já jsem kdysi uvažoval, zda a proč je katolická církev skutečnou cestou k jedinému Bohu. Tehdy si se mnou povídal vzdělaný tatínek o všem možném. A maminka se asi za mě především modlila, ale když jsem se jí zeptal, vždy se mi také snažila odpovědět. Je potřeba hledat, diskutovat, ale... Uvedu příklad. Představ si, že budeš chtít být velice úspěšnou sportovkyní. Trenér potvrdí, že máš nadání. A pak Ti naplánuje tréninkový plán. Ty se jím necháš vést a nakonec dosáhneš úspěchu. Kdybys dobrého trenéra neměla, pak jen nadání stačit nebude. Jiný příklad. Budeš cestovat nebezpečnými kraji střední Afriky nebo do vysokých hor. Potřebuješ průvodce. Proč? Jinak zabloudíš a pravděpodobně nakonec přijdeš o život. Ve víře je to podobné. Víra je skutečně dar - ono nadání. Víru dostáváme jako dar při křtu a později ji také vědomě přijmeme (na to zatím asi čekáš). Ale potřebujeme mít dobrého zkušeného trenéra, průvodce neznámými krajinami. Kdo je to? Říkáme církev, ale tím myslíme především evangelisty, svaté a jejich zkušenost víry, lidi kolem nás, kteří žijí víru. Chceš-li najít pravdu, existuje jedna jistá cesta: dál žij ze svátostí, dej ve svém životě více času tichu, ve kterém budeš hovořit s Bohem - modlitbě, třeba každý den 15 minut, nauč se rozjímat. Využívej sílu svátostí - eucharistie a smíření - to jsou duchovní energetické bomby našeho života. A ptej se zkušených - čti evangelia, čti katechismus, rozmlouvej s lidmi pokornými a věřícími. Máš nějaké společenství vrstevníků? Pokud ne, hledej ho, zajeď na nějaké diecézní centrum života mládeže. Možná mi řekneš: ale to se uzavřu. Neuzavřeš, ale postupně najdeš schůdnou, prozkoumanou cestu a nakonec se staneš i sama průvodcem druhých lidí na cestě víry. Samozřejmě, že se ptáme, proč by mělo být křesťanství tím pravým náboženstvím. Proč? Kvůli Ježíšovi, který je Bůh, nechal se ukřižovat a vstal z mrtvých. Nikdy se nestalo, že by nějaký zakladatel filosofie či náboženství byl stále živý, vstal po své smrti z mrtvých. Ale Ježíš žije a můžeme se s ním setkat. Víš, co mě tenkrát v mládí přimělo, že jsem pochopil, proč katolická víra je skutečně pravou vírou? To, že jsem při studiu narazil na to, že katolíci vždy v dějinách hájili schopnost lidského rozumu najít pravdu. Prvními vědci byli nejčastěji kněží a hluboce věřící lidé. Je totiž dogma, že každý člověk může díky kráse přírody poznat, že Bůh existuje. A proč tedy přišel Ježíš? Aby se existence Boha stala snadnější, aby byl Bůh lépe poznán, aby nám Bůh mohl říci, jak nás má rád. Moc na Tebe myslím v modlitbě. P. Jenda

6.11.2013 18:11 - Máří

Dobrý den, byla jsem u zpovědi... Řekla jsem to.. všechno jsem to řekla, že masturbuji a tak. Nikdy předtím jsem to neřekla "naplno". Bydlím v malé obci a pan farář nás všechny dobře zná. Teď se cítím hrozně trapně... Málem jsem ho, kvůli tomu, jak se stydím, ani nepozdravila. Já nevím co mám dělat - udělala jsem to zase. Asi půjdu co nejdříve znovu ke zpovědi k jinému panu faráři...

7.11.2013 08:28 - © P. Jan Balík

Milá Máří, super, že jsi našla odvahu. Co se týká pana faráře, neměj obavy. My kněží jsme si vědomi posvátnosti zpovědi a sám Bůh nám jistě dává určitou schopnost zapomínat a nesměšovat to, co víme ze zpovědi a to, co víme z běžných rozhovorů. Takže pan farář se za Tebe jistě spíše modlí, ale určitě Tě neodsuzuje, určitě ne. A co teď? Bojovat s Boží pomocí. Kdo se dá do boje s hříchem, nezvítězí většinou ze dne na den. Jak tedy postupovat? 1) Často choď k přijímání a pros před přijetím eucharistie: Pane, když teď ke mně přijdeš, prosím, uzdrav ve mně vše špatné. Uvidíš, přijde chvíle, kdy Tě Pán svou mocí osvobodí od hříchu. 2) Když zase ten hřích uděláš, jakmile se vzpamatuješ, řekni v duchu: Pane, prosím, odpusť mi. 3) A jak často chodit ke zpovědi? Domnívám se, že jednou za 14 dní. 4) A teď důležité. Jak to dělat s přijímáním. Když budeš chodit pravidelně k té zpovědi a zároveň, když hřích uděláš, budeš litovat, choď k přijímání co nejčastěji. Je to Boží síla nesmírného kalibru a Ty ji moc a moc potřebuješ. Tak hodně odvahy a neboj se pana faráře, opravdu, mohu Ti říci sám ze své zkušenosti, že si vážím všech, o kterých se dozvím, že bojují s hříchem. Takže i z Tebe má jistě váš farář radost. Žehná P. Jenda

7.11.2013 08:29 - © redakce

Pokud si chceš o duchovním boji s hříchem přečíst víc, doporučujeme knihu otce Jendy Balíka: Máš na víc! (vydalo nakladatelství Paulínky). Myslíme na tebe! redakce

4.11.2013 21:43 - Micky

Ahoj :) Mám stejný problém jako Nikym jenomže já to prostě NEŘEKNU! nemám sílu říct ani sebeukájím se :( ...prostě to nedokážu...nemůžu říct třeba: Mnohdy jsem u svátosti smíření nepřiznala hříh...nešlo by to tak?? My jsme totiž malá vesnička a náš kněz je něco jako náš nejlepší přítel :) hraje s náma fotbal a tak...a před kamarádem bych to prostě neřekla...Děkuji ;)

5.11.2013 10:38 - © P. Jan Balík

Milá Micky, chápu, že je ti trapně, kdybys měla říci o svém hříchu knězi, kterého dobře znáš. No, je to hřích, tak se za to stydíme. Je to normální. Jak to řešit? Využij příležitosti, kdy bude kněz, o kterém píšeš, mimo svou farnost a přistup ke svátosti smíření u jiného kněze, třeba ti to pomůže k odvaze říci i to, že jsi nějaké hříchy nepřiznala a že je teď přiznáváš a lituješ. Můžeš přece využít chvíle na nějakém setkání mládeže nebo na diecézním setkání mládeže před Květnou nedělí, nebo prostě i kdykoliv zajet na centrum života mládeže. A ještě jedno. Neboj se hovořit ve zpovědi i u svého kněze otevřeně. Víš, každý kněz má takový dar od Boha, že v té zpovědnici vnímá, že je to posvátná chvíle, která se vymyká běžnému setkání mimo zpověď. Takže kněz si jistě o tobě nebude myslet kdoví co, když vyznáš poctivě své hříchy. Naopak. Bude si vážit tvé pravdivosti, bude se za tebe více modlit, abys dokázala s hříchem bojovat. A také se může stát, že právě proto, že tě zná, lépe ti poradí. Takže odvahu. Bůh je milosrdný a rád opouští. To ďábel nás uvrtá do hříchu a pak nám namlouvá, že ho nemůžeme říci, protože bychom se ztrapnili. Tak hodně odvahy a radosti v náručí milosrdného Boha. Žehná P. P. Jenda

4.11.2013 19:55 - Smíšek

Ahoj,chtěla bych se zeptat,jestli je na těchto stránkách umístěné to video,jak si vylepšit skříň,a po případě kde.Nějak sho nemůžu najít...Moc díky;-D

5.11.2013 07:17 - © redakce

Ahoj Smíšku, video už tam (na hlavní straně) je, děkujeme za upozornění! ;-) Měj krásný den! P.

4.11.2013 19:47 - katka veselková

díky moc už je vše lepší pán vám žehnej

5.11.2013 07:17 - © redakce

Tak to máme radost! Krásný den! ;-) P.

3.11.2013 20:43 - Lilly

Ahoj IN!, nemáte nějaký tip, jak zvládat školu? Pořád si myslím, že musím umět všechno. Samozřejmě to nepovažuji za chybu, ale často mám strach, deprese a někdy i nechuť žít (nemyslím to doslova, jen se mi nic nechce dělat a všechno vidím černě - něco jako špatné období). Vždycky jsem chtěla umět a vědět víc, než ostatní, ale prostě to nejde, aby se člověk pořád učil a neměl čas na nic jiného. Když něco neumím, tak se cítím špatně. Stejně tak mám i problém, že se něco naučím a pak mám pocit, že si nic nepamatuju, ale přesto to umím skvěle. Nikdy jsem se ještě nesetkala s člověkem, který má nebo měl stejný problém. Připadám si divná.. Jen bych chtěla mít čas i na sebe, rodinu, přátelé, zájmy, Boha, atd. Nechci, aby škola byla v mém životě to hlavní.

5.11.2013 12:31 - © redakce

Ahoj Lilly, na začátek bych tě chtěla ujistit, že nejsi jediná, kdo řeší podobné problémy. Znám více lidí, kteří prožívají takové pocity a také já jsem při studiu na gymnáziu často dávala školu na první místo a trápila se tím, že kvůli ní nic nestíhám. Pokud chceš získat víc času pro sebe, rodinu a Boha, doporučuju přečíst si článek o rozvržení času z listopadového čísla, najdeš tam užitečné tipy. Jenom jedna poznámka: Není potřeba se učit všechno a zahlcovat si hlavu spoustou informací. Mechanické učení se látky "slovo od slova" vede ke zbytečným depresím, že "to nemám nikdy šanci zvládnout!" Důležité je naučit se vybírat podstatné informace a poznat svůj učební styl (jestli ti jde učení rychleji, když si věci opakuješ nahlas nebo když si děláš výpisky nebo když látku vysvětluješ někomu jinému - třeba i imaginárnímu atd. ;-)) Informace zapomeneme. Dříve či později, ale zapomeneme. To, co si odneseme do života, nebude vzorec kyseliny xy a jména českých panovníků ze 14. století, ale náš vlastní originální způsob, jak pracovat s informacemi a jak z nich vybírat to důležité, podstatné. Věř mi, že to oceníš později, pokud půjdeš dál na vysokou školu. Tam zjistíš, že naučit se všechno, prostě není možné. Informací den ode dne přibývá a v praxi z nich využijeme minimum (navíc je možné si je kdykoli dohledat, když je potřebujeme - důležité je ale vědět, kde a jak je potom využít). Tolik obecně k učení. Můžu ti nabídnout ještě trochu jiný pohled na tvůj problém. Podle mě je potřeba, aby ses učila dívat se na sebe Božíma očima. Dnešní společnost (a často i rodiče a učitelé) nás tlačí k neustálému výkonu a chyba je často považována za něco špatného, negativního (místo, aby v ní lidé viděli možnost, jak na sobě dál pracovat; něco, co nás posouvá dál). Z lidí tak postupně vyrůstají sobci, kteří jsou zvyklí jet sami za sebe a usilovat o naprostou dokonalost. Ale kam to všechno vede? Podívej se kolem sebe - všechny ty rozbité vztahy, rozpadlé rodiny, neschopnost pomoci druhým, lakota,... Začíná to už ve školních lavicích, kdy si člověk vytváří falešnou představu, že musí být DOKONALÝ. Ale jak se na nás dívá Bůh? On zná naši křehkost, slabosti, omezení, a přesto nás miluje. Nechce, abychom se stresovali proto, že nejsme bezchybní. Chce, abychom se dokázali podívat na své slabosti, své limity tak, že v nich objevíme dar. Dar pokory = pravdy o sobě. Učí nás, abychom nespoléhali sami na sebe a nebáli se Ho poprosit o pomoc, když nám něco nejde. Nejsme dokonalí i proto, abychom mohli navazovat vztahy, požádat o pomoc i lidi kolem sebe nebo naopak pomoci někomu sami. Tak se upevňují (a vznikají) přátelství. Pokora a láska vztahy budují. Naopak pýcha a sobectví vztahy ničí. Můžeš si vybrat, jestli chceš být člověkem, který uzná svoji slabost a bude své dary využívat pro druhé nebo člověkem, který pojede sám za sebe a bude chtít být lepší, než ostatní. Myslíme na tebe, aby tvé rozhodnutí bylo správné a aby pro tebe nebyla škola jenom místem, kde se do hlav "lijí" informace, ale také místem, kde se můžeš učit rozvíjet vztahy a pracovat na sobě. P.

2.11.2013 07:54 - Silva

chodím s klukem 2 roky(nespíme spolu),jsem ještě pořád ve škole on též (je nám 19),mám pocit že jem na něm tak trochu závislá... nevím jestli je to dobré nebo zlé.

Strana: 1  <<  34 35 36 37 38 39 40 41 42  >>  568