Helenka by se ráda podívala dovnitř, ale babička jí vysvětlila, že nemůže, protože to je tajemství. Druhého dne ráno vyšly ven s balíčkem. První, koho potkaly, byl policista, pan Pavouk. Nepříjemný člověk s knírem jako řidítka. S nikým se nebavil a žil sám. Babička mu balíček podala.
"Co s tím mám dělat?"
Ptal se udiveně pan Pavouk.
"To je pro vás," špitla Helenka.
Policista se na ni užasle podíval. "Co v něm je?" vyzvídal.
"Přátelství a štěstí," prohlásila babička a stiskla mu ruku.
"Babi, viděla jsi, jakou měl radost?" zeptala se Helenka. "Uděláme ještě nějaké balíčky?"
Babička zavrtěla hlavou: „Kdepak, Helenko, jeden stačí.“
"Tak i já mám nakonec nějaké přátele," pomyslel si pan Pavouk. Hned se mu šlo do práce veseleji a cítil, že ho cosi hřeje u srdce. Cestou potkal pana Starého, který zametal ulice. Byl to nesmělý člověk a děti se mu často posmívaly. Když uviděl blížící se uniformu, přikrčil se za vozík s odpadky. Ale pan Pavouk k němu natáhl ruku s balíčkem: "To je pro vás." "Děkuju," zamumlal nevěřícně a šťastně pan Starý. A tak se spolu spřátelili.
Ale ani pan Starý balíček neotevřel. Udělám jím radost Dášence, říkal si. Dášenka byla drobná holčička s blonďatými copánky. Jediná ze všech dětí vždycky pozdravila. Právě měla chřipku. Když pan Starý předal dárek její mamince, pozvala ho na kávu. Jakmile Dášenka uviděla tak krásný balíček, hned se jí udělalo lépe.
Pohladila zlatý obal a červenou mašli a pomyslela si: V něm bude určitě moc krásný dárek. Pošlu ho Zuzce na usmířenou….
(Vánoční příběhy pro potěchu duše, Portál 2012)
