HARFA VE SNĚHU
Jan Skácel
Před několika dny jsem skládal dopis pro Ježíška. Snad to bylo pro dědu Mráze, nevím, chlapečkovi to bylo jedno.
Dopis měl ryze obchodní charakter. Objednal jsem (až do domu) housličky a bubínek, autobus, kašpárka a také oponu. Jako protihodnotu jsem nabízel jménem svého klienta čisté uši, to, že bude po celý rok hodný, a to je dlouhá doba, a že bude pít každý večer rybí tuk. Sepsal jsem ten dopis a vzpomněl jsem si na všechna svá vánoční přání, co jsem jich kdy měl – a bylo mi smutno.
Žil jsem tenkrát na světě asi tři roky a k Vánocům jsem si přál harfu. Zajímavé na tom přání bylo, že jsem nechtěl harfu proto, abych na ni drnkal a prozpěvoval při ní jako král David, ale aby ta harfa spinkala. Slýchával jsem tenkrát jednu koledu a v té koledě se zpívalo:
„Labuti má i loutno má, slavíčku můj,
dřímej, má harfo líbezná, synáčku můj.“
Místo harfy jsem dostal boty. Vlastně jen botičky.
Potom mně bylo také jednou šest let, padal sníh a já jsem toužil po zlaté hasičské přilbě. Dostal jsem rukávník. V osmi letech se z dítěte stává muž a já jsem zoufale potřeboval kulomet.
Jako desetiletému mně nadělili pod stromeček místo sebraných spisů Karla Maye pohádky Karla Jaromíra Erbena. Mám je dodnes. Ponejprv jsem je přečetl, když jsem se vrátil z vojenské prezenční služby. Ve dvanácti jsem si žádal nejkrásnější ženu na světě. Věděl jsem, kde bydlí. Oni to nevěděli a nadělili mně pruhované pyžamo.
Od té doby se změnilo všechno, i stromy, oblaka a kosi. Zmoudřel jsem, nebo snad zhloupl, začínal jsem si přávat věci skromnější a celkem jsem nebýval zklamán. Mám kdesi ve stolku cigaretové pouzdro, mám tucet kravat, jedny dlouhé spodky, které jsem nikdy neměl na sobě, dokonce i jednu levou koženou rukavici. Avšak od osudných Vánoc, kdy moje sny začaly být tak rozumné, že začaly být uskutečňovány, ztratily pro mne Vánoce kouzlo.
Proto, když jsem nedávno skládal chlapečkovi obchodní vánoční dopis, vyrostl v mé duši stesk rovný jako cypřiš.
Harfu si přeju, nadělte mi letos pod stromeček harfu. Nejlépe zlatou, struny mohou být stříbrné. Dlužíte mi harfu. Takovou, co by spala.
PROSBY
Z pěstiček zaťatých
a nevíš jestli smíš
dříve než usneš
maličko poprosíš
aby neplakaly sovy
a nebyl dětský žal
aby klíč nezamykal
ale otvíral
a bylo odemčeno
až začnou chodit sny
aby mohly dovnitř
a zase odešly
Z pěstiček zaťatých
a nevíš jestli smíš
dříve než usneš
o všechno poprosíš
(Jan Skácel: ze sbírky Dávno proso, 1981)
ZIMNÍ
Jako by pokoušel se zrušit svět
snáší se sníh a cesty k nám jsou bílé
jsme zasaženi čistotou té chvíle
a kde je odpověď
Neslyšně za nás vyzvánějí zvony
ohluchlý zvoník usnul v závějích
a zabolela dálka bez ozvěny
když přestal padat sníh
(Jan Skácel: ze sbírky A znovu láska, 1991)
Jan Skácel (1922–1989) je známý především jako básník, méně jako prozaik. Věnoval se i publicistice a rozhlasu. V jeho tvorbě se často vyskytují nejrůznější odmlky, pomocí nichž se snaží navodit pocit „ticha“. Mezi jeho nejčastější motivy patří smutek, barvy, příroda a lidové tradice.
(časopis IN!dívčí svět - prosinec 2008)
