Vstávám s hudbou
Co to vlastně reggae je?
Reggae je hudební styl, který vznikl na Jamajce v 60.–70. letech. Je to muzika na třetí dobu a má houpavý rytmus. Obecně tam ale nejsou žádné specifické nástroje. Reggae se dělí ještě do různých podskupin podle různých kriterií. Třeba ten rádiový hit Sunshine reggae patří do pop reggae, pak je roots reggae, to hrajeme my s kapelou, a pak jsou ještě další a další.
Jak dlouho se reggae věnuješ?
Od devíti let. Když rodiče koupili satelit, tak jsem tam projížděl programy a byla tam taky nějaká americká stanice, kde dávali vždycky v osm hodin záběry z policejních honiček. U toho hrála písnička Bad Boys od Inner Circle a od té doby mě to chytlo. V té době jsem hrál na housle a na kytaru, to hraju v podstatě do teď. Když jsem si potom uměl to reggae zahrát sám, tak mě to úplně dostalo.
Teď jak hned ráno neslyším reggae, tak je celý den úplně "naprd!" Když lezu z postele, tak ho pustím z přehrávače a pak je celý den jen reggae, reggae, reggae, poslouchám různé interprety. Je to krásný, když pak člověk jede nebo jde, má to v uších a dívá se na lidi kolem, to je pohoda. Můžu rozdávat "pozitiv vibration" všem, je to příjemný. Pak se ty lidi usmějou na mě, a to mám rád.
Kdo ještě u nás hraje tenhle hudební styl?
Nejznámější je asi skupina Švihadlo, ta hraje nejdéle.
Ty máš teď kapelu. Jak si říkáte?
Zimmer Frei (for Almighty). Je to vlastně německo-anglický název a přeloženo to znamená "Volný pokoj pro nejvyššího".
Aha, to se dá vykládat různě.
No, právě, každý si to může vyložit jak chce. My to myslíme tak, že prostě nejvyšší má v nás to volné místo. Nejvyšší je Bůh samozřejmě, nikdo jiný není.
Co od vás můžeme slyšet?
S kapelou hrajeme reggae, nic jinýho. Písničky si skládáme sami a zpíváme česky. On totiž málokdo rozumí dobře anglicky a já nechci zpívat jen pro nějakou skupinu lidí, ale pro všechny, děti i důchodce. Teď sice všichni chtějí zpívat anglicky, ale každý člověk by měl zpívat svým jazykem, to je můj názor.
O čem zpíváte?
O všem možným. Máme písničku třeba o stínu, o válce v Gruzii, o Bohu, o zjevení sv. Jana – apokalypse. Teď plánuju, že budu na koncertech na pódiu číst lidem z Bible. Já jsem věřící člověk a chci prostě zpívat pro lidi, chci zpívat o Ježíšových slovech, o jeho činech. Chci lidem říct, aby se vykašlali na ten stereotypní nudný život, ale začali se zajímat o svoji víru, o svoji záchranu. Kdo nebude na té arše, kdo nebude mít čistou duši, tak bude v háji, že jo. Lidi by se měli s pokorou obrátit k Bohu, jinak tady všechno padne.
Můžeš nám kapelu krátce představit?
Je nás osm a hrajeme spolu už třičtvrtě roku. Máme bicí, basovou i elektrickou kytaru, hammondy, to jsou ty klávesy ze 70. let, bonga a percuse. Jsme samí kluci a jedna holka a ještě bychom potřebovali jednu holku jako sboristku, jedna je málo, když zpívají dvě, je to lepší. Hodně se soustředím na tu muziku, aby to bylo co nejlepší. My jsme kamarádi, taková rodina. Všichni teda nejsou věřící.
A jak se tváří kapela na to, že chceš zpívat o Bohu a číst z Bible?
Věřící jsme v kapele tři. Všichni jsou tam ale dobří kluci, proti Bibli nemají vůbec nic. Oni taky věří v Boha, ale nejsou křesťani. Věří v Boha, jakože je něco nad náma, ale už nevěří třeba v Trojici.
Jak často koncertujete?
Teď budou festivaly, tak je toho hodně. Je to občas sranda. Na léto navíc připravujeme s kapelou CD, tak doufám, že se všechno podaří a bude to.
Za svou víru se nestydím
Celkem otevřeně se i v médiích bavíš o tom, že jsi věřící.
Člověk se nesmí bát o tom mluvit, já to říkám svejm kamarádům. Mám třeba takový ten náramek s obrázkama svatých, a když se mě zeptají, co to mám, tak jim vysvětlím všechno, začnem se bavit a je z toho debata na hodinu. Nebojte se hlásat Boží slovo. Ať je nás víc. I takový náramek na ruce může být dobrý start k nějakému rozhovoru.
A tehdy v té SuperStar, tam mě odhalili, když jsem byl v kostele s našima. Leoši Marešovi jsem pak řekl, že věřím v Boha a on nevěděl, co na to má říct.
Nejsem křesťan jen tak, já tím křesťanstvím žiju. Hodně čtu Bibli, hlavně apokalypsu. Tam všechno je, Boží varování.
Modlíte se doma společně?
Když se lidi spolu modlí, tak Bůh je mezi nimi. Společně se modlíme každý večer. A pak se modlím sám ještě než jdu spát, pak ráno, než jdu do práce, před každým koncertem, to vždycky klukům řeknu, ať odejdou, ať mám klid. Modlím se za kapelu, za všechny.
Ty se taky netajíš svými sympatiemi k rastafariánství. Jak se to kloubí s křesťanstvím?
Já jsem nikdy neřekl, že jsem rastafarián, nikdy jsem neřekl, že tomu věřím. To ze mě udělala média. Spíš si z toho dělám trochu srandu.
Já s tím ale nic společného nemám, jsem normální člověk, který miluje reggae, má to rád, má k tomu vztah. Reggae přece může hrát kdokoliv a nemusí být rastafarián. Když to někdo miluje a má k tomu nějaký dar, tak proč by to nemohl hrát?
Co tedy rastafariánství vlastně je?
Je to náboženství, které vzniklo v Etiopii a pak přešlo na Jamajku. Uctívají tam Jah Rastafari – to je jejich bůh, uznávají třeba i krále Davida, nejedí maso, kouří marihuanu.
Kdysi v nějakém rozhovoru jsi říkal, že by ses chtěl podívat na Jamajku, už si tam byl?
Ještě právě ne. Letos na podzim se tam pojedu s nějakýma členama kapely podívat. Chceme jet po vlastní ose, bez televize a tak. Musíme to pořádně naplánovat a když teď něco vyděláme za koncerty a něco zbyde, tak vyrazíme.
Jsem cestovatel
Co děláš, když právě nehraješ a nezpíváš? Chodíš ještě do školy?
V září jdu zpátky do lavic na obor automechanik. Dodělal jsem prvák a loni jsem to přerušil, teď mě čekají ještě dva roky. Na školu s tím hraním nemám čas, tak proto jsem přerušil.
A vize do budoucna? Budeš opravovat auta?
Ne, to nikdy nechci dělat, já chci jezdit s kamionem. Jsou to takový zadní vrátka, když to nepůjde v muzice.
A koníčky kromě hudby?
Lyžuju, jezdím na kole. Rád jezdím do lesa, do přírody, tady u nás v Krkonoších je krásně, pak taky na lodi, jsem vášnivej tremp, úplně nejvíc čundrák, stopař. Jsem prostě vášnivej cestovatel. Loni jsem byl i v Madridu na setkání mládeže s papežem. Letěl jsem tam letadlem a pak jsem byl na ulici, neměl jsem ubytování.
Jak jsi to tam prožíval?
Normálně, jako poutník nepoutník. Nikdy jsem nebyl ve Španělsku, tak jsem se tam chtěl podívat, chodil jsem pak na modlitební skupinky a do českého centra. Tam jsem pak našel i děcka od nás z vikariátu.
A největší zážitek?
Papeže jsem neviděl. Tam bylo tolik lidí, že jsem neměl šanci ho vidět, což byla škoda. Ale jinak hlavně lidi. Bavil jsem se tam s Američanama, s lidma z Jižní Ameriky, s Brazilcema, Afričanama. Ptal jsem se jich, jak se jim u nich žije, byla to pohoda, super. Hlavně ty lidi – věřící z celého světa a všichni tam přijeli se stejným záměrem.
Co bys vzkázal čtenářkám INu?
No, hlavně ať se chovají podle Božích přikázání, ať poslouchají Boha, co jim říká, a taky rodiče, pokud mají dobrý základ v rodině. A ať se jim daří v nastávajících časech.
Tys poslouchal vždycky rodiče?
No, snažil jsem se. Pravda, někdy se to trochu vymklo kontrole.:)
Co tvé lásky nelásky?:)
Nejsem zadán, jsem volný jako pták. S Alžbětou už dávno nejsem, pohoda.:)
Liduška
Ony dny
Až černý plášť zahalí v oněch dnech Zem,
my ani nebudem vidět na krok ven.
Velká anarchie vládne v Zemi vína,
v krev bude proměněna řeka i hlína.
A další generace už bude žít v míru,
a bude už mít tu správnou víru.
Ref: Ony dny se blíží, Pán na Zem dolů shlíží,
Ti co pevnou víru mají,
obstojí v konečném boji.
(úryvek z písně, text Michal Šeps)
(časopis IN!dívčí svět - červen 2O12)
