Jak ses vůbec k soutěži SuperStar dostala?
Do soutěže mě přihlásila kamarádka. Když mi pak e-mailem přišla zpráva, jestli se do SuperStar opravdu hlásím, tak jsem klikla na ano:).
Nevadilo ti, že tě sleduje celý národ a v podstatě o tobě ví
všechno?
Tenkrát ani ne. V soutěži jsme to tak ani nevnímali. Byli jsme jakoby v jiném světě, v izolovaném prostředí, kde se o nás suprově starali. Měli jsme tak nahuštěný program, že jsme ani neměli čas řešit, jak nás kdo sleduje. Mimo to jsem byla velmi vděčná, že ta soutěž nebyla udělaná jako klasická reality show s kamerami na pokojích, to bych do toho nešla.
V SuperStar je odhalená celá tvoje osobnost, tvoje názory. Neměla
jsi někdy problém zůstat v soutěži sama sebou?
Myslím si, že ne. Celý program byl postaven na naší přirozenosti. Na generálkách jsme si odzpívali, co jsme měli. Horší to bylo u přímých přenosů, kde jsme vždy museli reagovat spontánně. Naštěstí nám štáb a režisér dávali velký prostor volnosti v odpovědích i v tom, jak jsme se sami prezentovali. A abychom zůstávali normální a sami sebou, k tomu nám pomohlo i to, že jsme se v soutěži sešli dobrá parta lidí a bylo nám spolu dobře.
Jedna z našich kamarádek čeká miminko a to je větší událost než SuperStar
V poměrně krátké době ses stala známou osobností. Jak tvé nejbližší
okolí přijalo, že ses stala SuperStar?
Mám pocit, že pro nejbližší okolí, tedy hlavně pro mou rodinu, je to někdy těžší než pro mě. První měsíce od nich stále někdo něco chtěl a to je velmi vyčerpávalo. Já jsem se uchránila tím, že jsem se přestěhovala na nějakou dobu do Bratislavy, kde nikdo nevěděl, kde bydlím… Ale reakce nejbližšího okolí na mě samotnou se nezměnily. Pořád mám tytéž kamarády. Stále jsem pro ně táž osoba jako před soutěží. Takže když přijdu domů, sedneme si do mého pokojíku a kecáme do noci. Kromě toho, jedna z našich nejlepších kamarádek čeká miminko a to je větší událost než SuperStarJ
Myslíš si, že tě soutěž v něčem změnila?
Určitě a každý, kdo řekne, že ne, nemluví pravdu. Je to velký zásah do života. Nemám pocit, že by se to odrazilo na mých charakterových vlastnostech, ale získala jsem množství zkušeností. Jsem víc asertivní a „ostřílenější“ při vystupování na pódiu i v komunikaci s lidmi. A taky jsem se musela postavit na vlastní nohy, což je pro mě obrovská změna, protože doteď jsem bydlela s našimi a celý život jsem se držela mamčiny sukně.
Čím jsi chtěla být jako malá?
Strašně dlouho jsem chtěla být archeoložkou.
Když jsem v šestnácti viděla muzikál Jesus Christ SuperStar, rozhodla jsem se, že zpívání je to, čemu bych se chtěla věnovat naplno.
Plánovala jsi dopředu kariéru zpěvačky? Nebo to přišlo náhodou?
No, odmalička jsem zpívala, ale až když jsem v šestnácti viděla v Praze českou verzi Jesus Christ Superstar, rozhodla jsem se, že zpívání je to, čemu bych se doopravdy naplno chtěla věnovat. Původně mě bavily muzikály, ale teď mám pocit, že je toho už strašně moc a mnohokrát na úkor kvality. Jesus Christ Superstar pro mě zůstal nepřekonanou produkcí.
Myslíš si, že je lepší pozvolný postup, nebo rychlý vzestup jako u
SuperStar?
Asi pozvolný postup. Člověk se pomalu připravuje na to, co všechno ho čeká. My jsme byli hozeni do vody bez záchranného kruhu. Kromě toho si tak začínající interpret projde vším, co jsme my dostali na podnose, má to tedy víc zasloužené. Může se postupně vypracovat v rámci toho, co chce nabídnout. To musíme dělat i my, ale pod neustálým dozorem publika. Všichni nás považují za rychlokvašené hvězdy, které rychle zhasnou, což se může stát a asi se to mnohým z nás stane. Je pravda, že jsme rychlokvašky, ale neznamená to, že nemáme co nabídnout. Vezměte si například vaši Anetu Langerovou, té se už podařilo to, co se podaří málokomu. Odpoutala se od SuperStar a stala se součástí české hudební scény. Tato soutěž měla své klady i zápory. Na jedné straně jsme lepší odrazový můstek mít nemohli, na straně druhé od nás lidi očekávají strašně moc a dívají se na nás skrze přívlastky, které nám dal bulvár. Těch bychom se měli co nejdřív zbavit, pokud chceme uspět. SuperStar nemá být poslední štace, ale začátek.
Věnovala ses už před tím zpěvu? A kde?
Chodila jsem na hodiny klasického zpěvu k paní Věře Petruskové a zpívala jsem vokály v kapele Heavens Shore a pak s různými prešovskými formacemi, ale v podstatě to byly jen takové klubové koncertíky a jam sessions. Ty jsou ale nejlepšíJ
Co anglické texty? Nedělaly ti někdy problém? Je lepší zpívat anglicky,
nebo slovensky?
Angličtina mi problémy nedělá, je velmi zpěvná a má velké plus v tom, že když zapomenu text, můžu si ho vymyslet, což jsem už několikrát udělalaJ Může se to stát asi u každé písně, kromě Litlle Sister od Jany Kirschner, tu už umím nazpaměť J
A co pohyb? Ten byl asi v pohodě, že? Jsou u tance při zpěvu nějaká
pravidla?
I když jsme mívali hodiny pohybu na jevišti, většinou jsem si to nezapamatovala a vždy jsem dělala to, co mě právě napadlo. Při zpěvu se však musím pohybovat, jsem asi dost expresivníJ Samozřejmě to nesmím přehnat, abych se příliš neudýchala. Důležitější je dobře to zazpívat než utancovat.
Jsem vděčná za šanci, kterou jsem dostala, že můžu dělat to, co mám tak velmi ráda.
Jak se ti teď momentálně daří? Jsi sama ze sebou spokojená?
Momentálně ano, i když mám občas takové výkyvy, že bych se vrátila domů. Ale vím, že kdybych to udělala, chtěla bych se zase za chvíli vrátit zpět. Jednou je člověk nahoře, jednou zas dole. Je to úplně normální. Já jsem vděčná za šanci, kterou jsem dostala, že můžu dělat to, co mám tak velmi ráda.
Máš už nějaké plány do budoucna?
Ty nejbližší jsou hraní naživo s kapelou. Už se i chystá takové menší turné po klubech a ještě mě čekají zkoušky ve škole, ty bych taky ráda zvládla. Jestli se mi to podaří, budu v posledním ročníku a to by bylo super!
Jak to děláš, že jsi neustále v pohodě a usměvavá?
Obklopuji se těmi správnými lidmi :)).
Co je ve tvém životě nejdůležitější? A proč?
Lidé, které jsem dostala do vínku, lidé, kteří mě vešli do života a aktivně se podílejí na jeho spoluutváření. A myslím, že každý ví proč :).
S Katkou si povídala Anežka (časopis IN!dívčí svět - prosinec 2005)
