Jak ses dostala k hudbě?
Vyrůstala jsem v prostředí, kde hudba dost "jela". Bratr hodně poslouchal hudbu a také ji skládal a máma hudbou také dost žila, takže mě to inspirovalo. Měla jsem chuť to zkusit taky. Tak jsem začala zpívat, ale byla to spíš intuitivní záležitost. Bylo to také období, kdy mě máma přihlásila do různých kroužků. Nejdřív odpadla výtvarka, pak balet a nakonec zůstala hudba. Často jsem si tak drnkala na kytaru nebo chodila k sousedům hrát na piáno. Na to ale hrát neumím, jen to bylo vždycky hrozně vzrušující, jít zaklepat k sousedům, jestli mě tam pustí, a zkoušet ťukat do kláves...
Jak u tebe probíhala léta dospívání?
Já byla totálně vzdorovitá. Od 14 let jsem pořádně nebyla doma. Máma se jen modlila, abych všechno ve zdraví přežila a ohromně mi držela pěsti. Měla otevřenou náruč, od ní jsem se vždycky dočkala absolutního pochopení.
Máš jednoho sourozence. Jaké mezi vámi panovaly vztahy?
Bratr je o deset let starší, oba jsme vlastně vyrůstali bez otce a máma pracovala, aby nás uživila. Brácha byl nejen kluk, se kterým jsem se mohla sourozenecky poprat, ale tak trochu mě i vychovával. On je hudebník, má svou kapelu, zhudebňuje básně a píše krásné texty. Máme spolu skvělý vztah, asi i proto, že jsme si hodně podobní.
Píše nějaké písně pro tebe?
Pro mě ne. Ale měli jsme doma rodinné sdružení Prcek, což byla naše kapela s mámou a bratrem. A tam jsme předně hráli moji a jeho tvorbu. Ale řekla bych, že jednou k nějaké spolupráci dojde.
Kdy jsi začala se sólovou dráhou?
Zhruba ve 24 letech. Předtím jsem prošla mnoha kapelami, od folkové skupiny, kdy mi bylo asi 14 let, přes kapely Sluníčko, Pusa, Lucie. Pak jsem se na chvíli ztratila, a když jsem se „probudila“, jedinou cestou k hudbě bylo, že ji člověk začal dělat sám. Říkala jsem si, že natočím desku a přes ni seženu muzikanty, kteří se mnou budou chtít pracovat dál.
V současné době hraješ ještě s kapelou Čechomor, jaký je rozdíl hrát s Lucií a s Čechomorem?
V Lucii jsem neměla moc prostoru zpívat sama. Spíš se jednalo o nějaké vokály. Ze začátku to bylo super. Ale později, když kapela začala hrát „ve velkém“, začala se tam projevovat velká tíha zodpovědnosti a už to nebylo tak uvolněné. Což chápu. Pak jsem ze skupiny odešla, protože mě nebavilo být takovým „nájemným muzikantem“. Mám ráda partu lidí a to srdce kapely. Na to už v Lucii nebyl prostor. Pak jsem se tedy na chvíli ztratila ze scény.
A Čechomor?
Čechomor je pro mě srdeční záležitost. Hraju s nimi asi tak čtvrtým nebo pátým rokem. Jsem tam stále jako host a hrozně ráda jim pomáhám. Mám tam svůj prostor, ale nejsem nepostradatelná. Jsem ráda, když jim koncert můžu nějak „ozdobit“.
Míváš trému?
Někdy ano. Spíš je to takový strach, obava. Je to „blok“, který muzikanti mívají a já se ho snažím odbourávat, protože si myslím, že by to do hudby nemělo patřit. Funguje to tak třeba i v normálním životě, kdy člověk má strach z toho, jak ho bude přijímat okolí, že bude nějakým způsobem souzený za to, jaký je. Stává se mi, když zrovna nejsem psychicky úplně v pohodě, že když vystoupím před lidi, mám z nich strach. Stavím si pak obranný systém a to není dobré. Vím, že nejhezčí věci tvořím, když jsem sama. A mým cílem je, abych se před lidmi dokázala otevřít natolik, abych jim hudbu dokázala předat stejně dobře. Ale teď můžu říct, že díky lidem, které mám kolem sebe a také díky hudebnímu směru, kterým jsem se vydala, se cítím velmi dobře a bezpečně.
Je nějaký způsob, jakým může publikum vyjádřit svou podporu, aby ses cítila dobře?
Myslím si, že je to všechno na mně. Že lidé zpětně reagují na to, co člověk vyšle ven. Takže pokud já zazpívám píseň, ve které je něco negativního jen proto, že to ze sebe potřebuju dostat ven, tak pak je normální, že publikum reaguje také negativně. Myslím si, že je dobře, když píseň má jak pozitivní hodnotu, kdy je nějakým uměleckým přínosem, ale také když je negativní a v něčem lidi burcuje.
Jaký je to pocit stát se zpěvačkou roku?
Příjemné, imponující. Jsem k sobě dost kritická a ani sebevědomí nemám moc vysoké, takže takové projevy ocenění můžou způsobit také nějaký nepříjemný pocit. Jsem sice ambiciózní, ale snažím se také hodnotit, proč tu cenu dostávám.
Když jsem vyhrála sošku Anděla roku 2000, tak si myslím, že to nebylo jen tím, co jsem udělala, ale také tím, kdo tam byl nominovaný. Uvědomuju si, že tenkrát do mě vkládali naději, i když můj výkon třeba v tu dobu nebyl perfektní. Jednalo se tehdy spíš o hledání sama sebe. Myslím, že takhle by to právě mělo fungovat: že taková cena může pomoci někomu, z koho v budoucnu něco bude.
Jednou za půl roku se mi prožene životem prožene "vítr"…
Co tě inspiruje k tvorbě?
Kytara, emoce, prožitky, životní příběhy, kterých zažívám strašně moc. Pořád mě nutí někam se posouvat, i když jsou to někdy velmi těžký věci. Třeba jednou za půl roku se mi prožene „vítr“ životem, ale to neznamená, že by se všechno dosavadní zhroutilo, jen neexistuje nějaký stálý klid.
Jsi tedy hodně emotivně (citově) založená?
Ano. A také intuitivně. Vím, že neumím moc věci řešit rozumem a někdy se dostávám do takového „chaosu“, když je kolem moc možností, které se nabízejí. Z toho občas bývám trochu v panice. Ale je to také možnost, aby „vybublalo“ to, co je v srdci.
Snažím se mít pozitivní přístup k životu. Říkám si, že věci se dějí proto, aby mi něco daly.
Máš nějaký vzor?
Vzor ani ne. Ale mám spoustu lidí, kterých si vážím a u kterých sleduju, kam se jejich tvorba ubírá. Baví mě sledovat umělce, jejichž hudba mi něco říká, a snažím se brát si z toho něco pro sebe.
Jakou hudbu máš nejradši?
Svoji:).
Máš nějaké motto?
Ani ne. Mám jen takové „motto“, že si udělám řidičák:).
Co ty a trapasy?
Asi největší trapas byl, když jsem šla na konkurz muzikálu Johanka z Arku. Tam jsem opravdu „zazářila“. Zazpívala jsem porotě svojí písničku a oni chtěli ještě lidovou píseň Lásko, Bože, lásko. Ale v tom stresu jsem zapomněla říct, že tu píseň neumím. A tak jsem splácala dohromady písničku „Lásko, Bože lásko, já už musím jíti, kyselé vínečko podalas mi k pití“. Chudák pianista také lovil, protože vůbec netušil, co zrovna bude následovat po další frázi. To byl asi takový vyčuhující trapas mého života:).
Jsou lidé, se kterými se snažím mít opravdu otevřený vztah!
Hodně cestuješ. Přijdou ti lidé v Čechách jiní? Třeba více uzavření?
Jak kdo. Sama s tím taky někdy bojuju. Jsou lidé, se kterými se snažím mít opravdu otevřený vztah, ale není to vždy jednoduché, protože každý v sobě máme nějaké stereotypy a strachy. V tomhle mám štěstí na partnera, protože on v sobě otevřenost opravdu má, a pokud já s ním chci být, tak se pokouším chovat se stejně.
V zahraničí jsem ale až tak do mentality lidí nepronikla. V Americe se lidi hodně stěhují, a tak se tvoří noví a noví známí. Tím tam mezi lidmi nevzniká nějaká pevná vazba. Je to takové uvolněné. Člověk si tam jen užívá přítomnost, je to moc silné. Ale jednou jsem odlétala od jednoho velmi dobrého kamaráda a uvědomila jsem si, že už ho třeba nikdy neuvidím. Seděla jsem dvě hodiny v letadle a celou cestu brečela. Pak jsem vystupovala z letadla, už celkem v pohodě a na další cestě si ke mně přisedla nějaká Američanka a ta probrečela celou cestu až do Chicaga. Tak jsem si s ní dobře popovídala:).
Co považuješ v životě za důležité?
Důležité je hledat si informace k tomu, co dělám a co chci dělat. Hledat inspiraci a cestu, kudy se dál rozvinout. Přijímat výzvy od lidí, kteří mají člověku co dát a kterým mám co dát já.
S Lenkou Dusilovou si povídala Verča (časopis IN!dívčí svět - červen 2006)
