Jaký jsi měla v poslední době nejsilnější zážitek?
Bylo to v Kavárně „POTMĚ” na festivalu v Karlových Varech. Byla jsem v kavárně bez oken a obsluhu zajišťovali nevidomí. Najednou se s nimi potkáváte úplně jinak. Role se obrátí a vidomí, potřebují pomoc nevidomého. Ocitnete se ve tmě, kde si najednou nevíte rady a oni vám pomáhají, protože to je jejich svět.
Setkáváš se s takovými lidmi často?
Určitě. Kvůli koncertům, které bývají tak dvakrát do roka, se spolu vidíme docela často. Když mám čas, tak jdu navštívit své nevidomé známe a jen tak si spolu povídáme nebo si zazpíváme.
Mluvila jsi o kavárně Potmě, jak na tebe působilo prostředí a jak sis nakonec to kafíčko vychutnala?
Najednou jsem tam dostala strach. Je to velice zvláštní, takhle si sednout do tmy, abych si vypila kafe :). Ale jinak je to velice zajímavá zkušenost, povídat si s někým koho znám, kterého však nevidím, nevím, jak se tváří. Jsem ráda, že jsem to mohla zažít.
Budou takové kavárny i jinde?
Chystá se projekt, při kterém by měla taková Kavárna „Potmě” putovat po českých městech. Pokud se dostane i do vašeho města, určitě si tam zajděte.
Proč ses rozhodla jít do projektu, jako je podpora nevidomých?
Dlouho jsem přemýšlela pro jaký projekt se mám rozhodnout. Nakonec jsem se rozhodla pro Světlušku, protože se mi zdála jako nejlepší projekt, který tady je.
Písnička, patřící projekt, „Den, kdy svítí světlušky” je momentálně velmi známá. Jak píseň vznikla?
V době tvorby písně, jsem byla velmi časově vytížená. Pracovala jsem už na svém vlastním CD a pustit se do něčeho dalšího, bylo pro mě velmi náročné. Musím se přiznat, že jsem to už vzdala, ale pak jsem si přečetla text „od Světlušky”, který napsal Robert Lubena. Začala jsem si k němu něco broukat a můj kytarista mi k tomu začal hrát. Z ničeho nic jsme to dali dohromady. Bylo to během dvou hodin hotové i s textem.
Proč si myslíš, že je tak oblíbená?
Není to písnička na první poslech, čím víc ji člověk poslouchá tím víc jí má rád. U mě to tak fungovalo.
Tuto písničku nezpíváš sama, ale s Radimem Vojtkem, který je nevidomý. Jak jsi k němu přišla?
Radim je vítěz soutěže „Bílá hůl”, kde soutěží hudebně nadaní nevidomí. Napadlo nás, že Radim může, jakožto vítěz, se mnou píseň pro Světlušku zazpívat.
Jak to hodnotíš?
Myslím, že tomu dal hrozně moc. Kdyby tam se mnou nezpíval, určitě by to nebylo takové jaké to je.
Dáš písničky s nevidomými i na svoje CD?
Je pravda, že jejich hlasy jsou zajímavé a většina které znám, jsou velice nadaní a příjemní lidé. Ale myslím si, že by se to mělo rozdělovat. Když zpívám třeba s Radimem, beru to spíš jako pomoc těmto lidem. Oni do toho něco vloží a oni by si za utržené peníze měli něco koupit. Věci které potřebují jsou bohužel hodně finančně náročné. Proto bych chtěla aby to bylo hlavně pro ně.
Akce pro Světlušku je benefiční, to znamená, že za to člověk nic nemá. Proč to vlastně děláš?
Mám z toho radost. Když se kolem sebe podívám, vidím, že se něco mění. Moc mě těší, že se uskutečnili už dva koncerty, kde jsem mohla zpívat s nevidomými a doufám, že jich bude víc. Nedělám to kvůli svému dobrému jménu, ale spíš pro pocit, toho že když jsem známá a mám možnost něco ostatním sdělit, ukázat jim nějakou cestu, tak by bylo škoda toho nevyužít.
I naše čtenářky tě mají rádi, co myslíš, jak můžou naše holky pomoci?
Všude se dá pomoci. Třeba na ulici, v tramvaji možností je mnoho. Každý má tu možnost, ale musí ji využít. Jsou dobrovolníci, (žáci a studenti středních škol) kteří se zapojují do různých projektů a nemusí to dělat každý den. Jsou akce, na které se můžou zaměřit a pomoct jednou do roka.
Myslíš si, že má smysl pomáhat jenom jednou do roka?
Myslím si že jo, když se jednou za čas zapojí každý, tak se může pomoci mnoha lidem.
S Anetou si povídala Maruška (časopis IN!dívčí svět - prosinec 2006)
