Stojíme před životním rozcestníkem, ale kam se vydat?
Dnešní doba přináší velkou svobodu, ale orientovat se v ní je stále těžší. Setkáváme se s tím, že zřetelné šipky, které ukazují bezpečnou cestu, jsou takřka neviditelné. Ne proto, že by ukazovaly špatně, ale proto, že je z velké části zakrývají šipky jiné, které ukazují na cesty zdánlivě zajímavější, úspěšnější a také dobrodružnější. Takové to nasměrování nabízí pověstnou cestu: "Zkus to, ono to nějak dopadne!"
V patnácti letech člověk tuší, že má před sebou deset, možná i dvacet let života, než se takzvaně usadí. Má tedy čas, kdy může získávat zkušenosti, experimentovat a věřit, že případné chyby se nějak napraví. Ale ne vždy má člověk druhou šanci a ne všechny chyby se dají napravit. Například nešťastná volba muže, je těžko napravitelná, zvláště pokud tito dva lidé mají navíc dítě. Dítě místo radosti je problémem. Jak se takovým věcem vyhnout, jak rozpoznat osudový okamžik, který jsme měli zvládnout jinak?
Kam se máme nasměrovat?
V životě se musíme naučit orientovat! Je to tvrdá škola, protože žádá, abychom byli sami sobě dobrými učiteli. Zodpovědný učitel napřed sám teoreticky dlouho studuje a pak se to v praxi učí uplatňovat.
Škola života
Základní stupeň – představy a první zamilování
Zde se začínáme učit rozumět sami sobě a přemýšlet o tom, z čeho rozhodně nechceme slevit. Ve vztazích s kamarády ověřujeme, jestli nemyslíme jenom na sebe, zda hrajeme fér a jestli jsme trpěliví, když je potřeba někomu odpustit. Na tomto stupni je důležité chodit po světě tzv. s otevřenýma očima a všímat si příběhů lidí, které máme kolem sebe. Přemýšlíme například, jak to dělají tihle lidé, že spolu mají dlouhá léta tak krásný vztah? A nebo čím to je, že zrovna tito zažili tak trpké zklamání? Díky uvažování nad druhými a nad sebou se snažíme pravdivě odpovědět, co je dobré a co nikoli. Představujeme si naši budoucnosti. Jelikož jsme pořád v neustálém kontaktu s druhými, umíme usoudit, jestli někdo má krásné sny a přání a kdo ne. Na konci tohoto období poznáváme, zda například nějaký kluk má kvalitní představy o životě a zda by nestálo za to se s ním kamarádit.
Střední škola – čteme a píšeme
Po prvním zamilování a poznání toho, co je pro mě dobré, bereme pomyslné pero do ruky a učíme se psát a číst. V prvních ročnících střední školy zamilovanost častokrát skrýváme. Ovšem určitou náklonnost k druhému pohlaví je dobré nejprve projevovat po písmenkách, které znám. Do neznámých písmem (jako jsou různé projevy lásky, které patří až do pozdějšího věku nebo přímo do manželství) se nepouštíme, protože je neumíme ani psát, ani číst. Když někdo některé kroky přeskočí, často může ublížit sobě i druhým. Jelikož ne vždy si s milovanou osobou rozumíme a nebo nepostupujeme stejně rychle, rozejdeme se. I rozchody patří k učení lásce k druhým. Bolest, kterou překonáme, nás může posílit.
Ve vyšších ročnících pochopitelně umíme víc než prvňáci.
Začínáme se učit více prakticky. O schůzkách s kluky jen nesníme, ale dokonce se na ně vypravujeme :). Je to jako film na živo. Je možné, že se mi určité pasáže nebudou líbit, tak ty jsou většinou špatně. V praxi se snažíme rozlišovat, které jednání je dobré a kde je dobré nezařazovat scénu, které bychom navěky litovali. Ideálně prožíváme hlavně věci, o kterých víme, že jsou dobré a bezpečné. Nevěříme, že popáleniny nebolí.
A co když film, ve kterém hraje nějaký kluk ústřední roli, nevyjde?
Nejdůležitější je neztratit hlavu a své sny. V nejhorším případě můžeme zkusit vztah s někým jiným. Každý si chce vybrat dobře. Nevyplácí se slevovat ze svých představ jen proto, abychom někoho měli. Když se ve vztazích spleteme, pořád máme možnost chybu napravit, jen ji co nejdříve poznat a přiznat...
Josef Zeman
(časopis IN!dívčí svět - leden 2O12)
