Dobrý skutek
Byla zima, všude sníh, náledí a já jsem šla s kámoškou Martinou ze školy. Naše škola stojí na kopci a cesta dolů byla samý led a pěkně to klouzalo. Snažily jsme se jít hodně pomalu, nespadnout a neutrhnout si tak nějaký trapas, protože na zastávce pod školou stála parta deváťáků, kteří nás měli jako na dlani. Více méně se nám dařilo úspěšně postupovat, když pár metrů před námi uklouznul starší pán, který si byl ve škole pro oběd a teď si jej v nosiči nesl domů. Docela slušně sebou švihnul, takže jsme s Marťou neváhaly a opatrně se vydaly mu pomoct. Zatímco já jsem tomu pánovi pomáhala na nohy, Martina zvedala převrhnutý nosič, naštěstí se z něj nic nevylilo a starý pán byl taky v pořádku. Přesto jsme se nabídly, že jej doprovodíme aspoň dolů z kopce. Opatrně jsme postupovali krok po kroku a já jsem si v duchu gratulovala, jak to všechno zvládáme. Ne tak Martina. Byli jsme v polovině kopce, když jí podjely nohy a ona se skácela k zemi. K její smůle nezůstalo jen u pádu. Rozplácnutá s rukama a nohama ve vzduchu sjela zbývající úsek dolů na zadku. Nosič statečně svírala v ruce, takže za sebou navíc nechávala červenou stopu z rozlitého řepového salátu. V téhle pozici dojela přesně před zastávku a nesmazatelně se tak zapsala do paměti nejen našich idolů z deváté A, ale určitě ani ten starší pán na ni dlouho nezapomněl – větší část jeho oběda zůstala totiž na cestě.
Cizinka
Věřím, že všichni, kteří si s angličtinou zrovna netykají, mě pochopí. Byla jsem s kamarády na prázdninách ve Francii. Bydleli jsme v jednom kempu a každý den chodili na výlety a procházky do okolí, prostě idylka. Byla nás parta Čechů a společně s námi byli v kempu i Francouzi, Italové, Angličané, Holanďané… Potkat tu cizince fakt nebyl problém. Jedno ráno jsme spěchali, aby nám neujel autobus do města, ale my jsme si s kámoškou Evou ještě potřebovaly nutně odskočit. Běžely jsme na záchod a mohly jsme to stihnout v rekordním čase, kdyby na mě Eva ze sousedního záchodku nezavolala, že nemá papír, ať jí ho hodím. To jsem udělala a svou kabinku jsem uvolnila usměvavé Angličance, která přišla po nás. Jen co za ní zaklaply dveře, ozval se její hlas. Nevím, co říkala, moje angličtina je chabá, ale dovtípila jsem se, že postrádá toaletní papír, který jsem před chvilkou hodila Evě. Neváhala jsem a rozbalila rezervní roličku, která byla pro tenhle účel připravena ve skříňce u dveří, a přehodila ji přes dveře kabinky. Evu v tu chvíli napadlo to samé, takže k Angličance putoval další toaleťák. „No! No!”, ozývalo se pořád z kabinky. Ani jedna z nás nechápala, co nám chce sdělit. Ale měly jsme dobrou vůli jí pomoct, takže jsme jí do kabinky postupně naházely kapesníčky a papírové ubrousky a z kabinky se přesto pořád ozývalo: „No! No!” a další nám nesrozumitelné volání. Nevěděly jsme, co dělat, a navíc nám jel autobus. Nechaly jsme tedy nebohou Angličanku napospas osudu s vědomím, že jsme pro ni udělaly, co jsme mohly. Večer, když jsme po skvělém výletě (bus jsme stihly:)) s kamarády rekapitulovali celý den, přišel kamarád Petr se supr historkou, kterou mu vyprávěl správce na recepci. Nějaká Angličanka byla prý dvě hodiny uvězněna na záchodě, protože se jí zacvaknul zámek a ona se nemohla dovolat pomoci. Akorát na ni nějací vtipálci naházeli toaleťáky a utekli... No, co dodat? Snad jen, že jsme si s Evou daly závazek naučit se do příště líp anglicky.
Na sněhu si bude dávat pozor a anglicky se do prázdnin doučí celá redakce:)).
(časopis IN!dívčí svět - březen 2008)
