Hned jak jsem byla na místě, zamířila jsem nejdřív na záchod, abych si sundala silonky, protože když není stav nejnutnější na sobě je nemám. V narvaném sále nebyla o zábavu nouze, tancovali jsme, blbli se třídou...a najednou už bylo čtvrt na jedenáct a já musela na autobus. Nechtělo se mi, tak jsem ještě 5 minut zůstala a pak hybaj do šatny a na nádraží.
Když jsem ale sbíhala ze schodů, mihla se mi hlavou letmá vzpomínka na silonky...ne, musím si je oblíct, jinak umrznu... Vyzvedla sem si bundu a sedla si do takové postranní uličky vedle šatny. Chvatně jsem si navlekla silonky těsně nad kolena (pod sukni). Začala jsem se rozhlížet, kdy se nikdo nebude dívat a přijde vhodný okamžik natáhnout si je až tam, kam patří.
Jak sem se tak rozhlížela, vyklonil se na mě nějaký kluk a začal se usmívat. Ale nee, pískám v duchu. Pak se k němu přidal další. Mají pusy od ucha k uchu a jdou ke mě.
"Já tě asi znám, já už sem tě tu viděl, netancuješ ty náhodou s.." začal povídat.
Moc se nevěnuju tomu co říká, v mysli mě stresujou moje silonky u kolen.
"Jojo,to sem já", špitnu.
A chlapec se mi začal představovat. Ani si to jméno nepamatuju, podala jsem mu ruku a jako největší nevychovanec jsem zůstala sedět jak pecka, aby mi náhodou něco nesjelo ke kotníkům. Když se mí dva noví kamarádi konečně rozhodli k odchodu, potáhla jsem siloky ještě o pár centimetrů a vystřelila z budovy, protože do odjezdu autobusu zbývalo 5 minut a tak jsem celou cestu běžela a postupně si povytahovala silonky a smála jsem se a bylo mi z toho teplo :-).
