Když mi bylo patnáct, šla jsem studovat do Prahy. Ve sboru, ve kterém jsem začala zpívat, jsem se opět setkala se svými oblíbenými písněmi z kazety. Byly to písně z Taizé. Řekla jsem si, že když na takovém místě vznikají tak nádherné písně, musí být něčím vyjímečné. Chtěla jsem to místo poznat. Ale Francie byla moc daleko a nebyl nikdo, kdo by tam se mnou jel.
První setkání s Taizé
Moje přání se splnilo v jednom spolču, kam jsem začala chodit. Domluvili jsme se, že pojedeme na týden do komunity v Taizé. Bylo to pro mě něco neskutečného. Když jsem ráno vystoupila z autobusu, uviděla jsem asi 4 000 lidí snad všech národů a ras. Zapůsobilo to tu na mě silným dojmem. Bylo to ohromné.
Cítila jsem, že toto je velice silné místo. Zároveň jsem věděla, že zde chci strávit víc času něž jen jeden týden. Nevěděla jsem kdy to bude, ale věděla jsem, že se sem vrátím.
Rozhodnutí
Když jsem byla na vysoké, znovu jsem přemýšlela, že bych do Taizé odjela pomáhat jako dobrovolník.
Nechtěla jsem, aby to byl jen můj rozmar. Být dobrovolníkem je velmi náročná služba. Modlila jsem se za to a prosila jsem Boha, aby mi dal nějakým způsobem vědět, pokud se rozhoduju špatně. Chtěla jsem to přijmout tak, jak to bude Bůh chtít.
Když jsem opravdu poznala, že bych měla do Taizé odjet, napsala jsem do komunity, jestli bych se u nich mohla přihlásit. Komunikovali se mnou anglicky. Pozvali mě na zkušební tři týdny.
Napsala jsem do školy, že na rok přerušuji studium, rozloučila se s kamarády a rodinou, a odjela.
První „lhůtu”, kterou všem volontérům komunita nabízí, jsou tři týdny. Po této době se může každý rozhodnout, jestli mu to vyhovuje, nebo pojede domů. Jsou tady holky, které sem přijeli pomáhat jen na měsíc a jsou tady už přes rok. Ale někdy je to i obráceně. Proto zde jsou kratší lhůty, které se prodlužují, podle toho, jak se člověk cítí.
Volontéři jsou rozděleni. O děvčata se starají Sestry svatého Ondřeje, a o kluky se starají bratři. Každá z nás máme svoji sestru, která se o nás stará. Vždy je možnost za ní zajít a popovídat si o tom, co zrovna prožívám.
Práce v Taizé
Pracujeme dvakrát denně sedm dní v týdnu. Máme služby v různých oblastech. Jednou jsem v recepci, pak na ubytování, jindy mám službu v kuchyni atd. Na osobní vyžití není moc času. Přivezla jsem si kytaru, zpěvník a když se scházíme s ostatníma, učíme se písničky navzájem. Teď jsem si dala takové předsevzetí, že každý den budu chodit hodinku ven. Jen tak se projít po okolí. Všechno hodit za hlavu, být sama a nepřemýšlet.
Domov
Samozřejmě, že zde člověk není uvězněn na pořád. Je možnost dvakrát za rok odjet na deset dní domů. Já jsem se ale rozhodla to neudělat. Chci tento čas být jen tady. Prožít to zde naplno. Nevracet se jen na chvíli. Až tady vidím, že některé lidi mám opravdu ráda a lidi, které jsem brala jako samozřejmost mi teď chybí a moc se na ně těším. Už teď vím, že až se vrátím, budu si to tak nějak víc doma užívat. Tady jsem poznala, kdo jsou moji opravdoví přátelé.
Jazyky
Mluví se tady převážně anglicky. Naštěstí jsem se angličtinu učila šest let. Uměla jsem říct, co chci, ale rozumět jim není vždy jednoduché. Hlavně když mi vysvětlovali, co a jak mám dělat. Složení volontérů je opravdu pestré. Nejvíc je zde volontérů z Německa, najdou se zde i mladí z Ruska, Ukrajiny, Portugalska a Švédska. Jako Češka jsem tady zatím jediná. Je zde sice otec Josef, který je také z České republiky a v komunitě žije už víc jak deset let, ale možnost si s bratry, kteří žijí v komunitě, sednout a popovídat, není. Teď už celkem umím vyjádřit, co cítím, ale ze začátku… Bylo to hodně těžké, jako každé začátky.
Co mi pomáhalo?
Co mi zde hodně pomáhalo byla modlitba. I teď je to pro mě nejdůležitější část dne. Ze začátku jsem se neuměla modlit. Bylo to zde moc náročné, a tak jsem chodila do chrámu jen tak se odevzdat Bohu. Říkala jsem mu. „Jsem tady, dělej si semnou co chceš. Použij mě.” Věřila jsem, že to bude dobré. Pak jsem tady potkala jednu Polku, se kterou jsem si hodně rozuměla
Našla jsem zde velice silné společenství, krásná a hluboká přátelství.
Přátelství
Je pro mě hodně těžké přijmout, že některé lidi už nikdy neuvidím.
Celý den, když jsme každý jinde po své práci, se vždycky setkáváme u modlitby v chrámě. Nevím jaké to mají doma, ale i přesto jsme si strašně blízko a je to opravdu skrze toto místo. Všechny vztahy jsou tady protknuté Bohem. Ve škole by to tak nešlo a tady to funguje. Člověk zde získá opravdu perfektní a hluboká přátelství, které se jen tak neztratí. Mnoho lidí, se kterými jsem si velice dobře rozuměla, už odjelo a mně to bylo velice líto. Pak jsem ale zjistila, že každý z nich je moc důležitý. Díky nim totiž budu mít nezapomenutelnou vzpomínku na Taizé, která se mi nikdy z mého srdce nevymaže. To, že tady byly, a společně jsme prožívaly čas, mě moc obohatilo.
Duchovní život
Nechala jsem se pokřtít ve třinácti letech. V pubertě jsem začala hodně pochybovat a necítila jsem se moc pevná ve víře. Teď jsem tady a cítím se zde svobodná. Pochopila jsem, že je důležité mít vztah k Bohu. Vztah ale nemůže být jen o formálním prožívání: v neděli na mši a pak až zase za týden. Snažím se najít si čas i během týdne, i když to není vždy jednoduché, protože chodím do školy. Je důležité Boha pozvat do svého života každé ráno. Tady jsem si uvědomila, že je třeba být sama sebou, že musím objevit krásu toho, že jsem třeba katolička. A také žít svou víru naplno, i když to nebudu kolem sebe nějak zvlášť hrdě rozhlašovat. Asi to zní kýčovitě, ale já jsem o tom přesvědčená. Je důležité žít na plno a vydávat svědectví svým životem. V co věřím to žiju a žiju to opravdově. Tady to jde samo, ale doma to bude asi těžší.
Jak Taizé vzniklo?
V roce 1940 odešel bratr Roger ze Švýcarska, a usadil se ve Francii. Už tehdy toužil založit komunitu, jejíž každodenní život, ve kterém by byla důležitá dobrota srdce a jednoduchost.
Za druhé světové války bratr Roger koupil dům v Taizé, kde nabídl útočiště lidem prchajícím před válkou, což byli především Židé. Pomoci mu přišla i jeho rodná sestra Geneviève.
Na Boží hod velikonoční roku 1949 se k bratrovi Rogerovi přidává několik dalších mužů, kteří chtějí žít ve společenství ostatními bratry v celibátu a v co největší prostotě. Nejprve byli všichni z evangelických církví, ale přidávali se i katolíci.
Bratr Roger zemřel 16. srpna. 2005.
Nový představený komunity je bratr Alois. Jeho rodiče se narodili a vyrostli v českých Sudetech.
V roce 1966 se ve vedlejší vesnici usadily Sestry svatého Ondřeje a od začátku devadesátých let působí v Taizé také sestry Voršilky z Polska. Sestry pomáhají při organizaci související s přijímáním mladých.
- Komunitu dnes tvoří sto bratří z více než pětadvaceti národů.
- Bratři nepřijímají žádné dotace ani dary. Žijí a dělí se s ostatními pouze z toho, co vydělají svou prací. Dary dávají na pomoc nejchudším lidem.
Jaký je v Taizé program?
Bratři mají rozdělen program na celý týden:
- Začíná se v neděli odpoledne a končí nedělí obědem.
- Od pondělí do pátku jsou kromě modliteb, také biblické úvody. Probíhají většinou ve francouzštině, angličtině a němčině. Pokud je větší skupina stejně mluvících lidí, jsou přednášky i v jejich jazyce. Na tyto úvody navazují setkání ve skupinách.
- Část dne je věnována organizační či praktické pomoci. Odpoledne probíhají semináře(workshopy).
- Pátek je den umučení Krista a proto je prožíván jako Velký pátek. Na společnou večerní modlitbu navazuje modlitba u kříže.
- Sobota je ve znamení slavení. Odpoledne je setkání, na kterém se představí všechny země, které se účastnili daného týdne. Večerní modlitba je slavností světla – Velikonoc.
Je třeba se i zmínit o akcích, které pořádá Taizé tradičně každý rok. Je to velké slavení Velikonoc, kdy se všichni sjíždí do komunity a společně slaví zmrtvýchvstání Krista. Na konci každého roku pak Taizé organizuje pouť do jednoho evropského města. Poslední setkání proběhlo Záhřebu, v hlavním městě Chorvatska.
Více se můžeš dozvědět na www.taize.fr/cz,
V Karmelitánském nakladatelství vyšla kniha Netušená radost, kterou napsal otec Roger.
Připravily Maruška a Šárka (časopis IN!dívčí svět - leden 2007)
