Do Mexika jsem jela jako dobrovolnice pomáhat v rámci projektu, který mají salesiáni. Projekt se jmenuje Cagliero podle prvního salesiánského misionáře. Dobrovolnictví je určeno mladým lidem ve věku od 18 do 30 let, kteří chtějí pomáhat potřebným a nebojí se vyjet ze své rodné země a dát službě Bohu a lidem rok svého života.
Proč Mexiko potřebuje misionáře
- Mexiko je sice katolická země, ale úlohou misionářů je víru probudit. Někdy je více tradiční než živá.
- Misionáři nebo lidé, kteří přijdou do Mexika pomáhat, mají Mexičany například motivovat k práci, nedělat věci za ně, ale naučit je, jak si poradit sami.
- V Mexiku je dost velký mravní úpadek. Holky už v 15 mají děti a hodně lidí žije „na hromádce”, střídají partnery, pijí alkohol a berou drogy. Na severu, kde jsem byla, je to mnohem zřetelnější než na jihu. Tam dosud navíc žijí lidé víc tradičním způsobem života.
O salesiánech
Salesiáni jsou kongregace, která následuje spiritualitu Jana Boska. Zakládal pro kluky žijící ve špatných poměrech oratoře, které se jim staly druhým domovem. Oratoř je volnočasové středisko pro děti a mládež. První z nich založil Don Bosko v Itálii a tato jeho myšlenka spolu s kongregací se rozrostla do celého světa. Mnoho z jeho kluků, o které se staral, se později stalo salesiány a mnozí také svatými (např. Dominik Savio, Miguel Magone atd.).
Práce v oratoři
Do Mexika jsem se vydala po roční přípravě 1. září roku 2007. Celý rok jsem strávila ve městě Ciudad Juarez, které je v Mexiku známé obchodem s drogami a zabíjením žen. Pracovala jsem v oratoři Dominika Savia, která byla nejmenší ze tří, které ve městě byly. Nacházela se v chudé kolonii, kde žilo hodně lidí jen v provizorních příbytcích z kartonu či dřevěných palet, kde bují kriminalita a děti se potulují samy po ulicích. Proto v této čtvrti založili salesiáni oratoř. Já jsem měla na starosti hlavně práci s menšími dětmi. Mimo práci jsem během celého roku měla dost času také na to, abych poznala pravou tvář Mexika, a proto bych se s vámi chtěla podělit o pár postřehů.
Mexiko
Je to země převážně katolická, ale mnoho Mexičanů se utíká k sektám. Také stále mnoho lidí dodržuje indiánské tradice (například nosí amulety). Mexiko má nesmírné přírodní bohatství, které však nedokáže dobře využít. Je to místo chudoby i bohatství, země nejistoty, ale zároveň životní pohody.
Mexičané
Mexičané žijí přítomným okamžikem a nikam nespěchají. Umí si vychutnat to, co dělají. Slaví úplně všechno a pořádně! Když tancují, tancují celým tělem, když jí, ochutnají všechno a nají se do sytosti. Když jsou smutní, nebojí se plakat. Nebojí se troubit a zpívat na ulicích, všude hraje hlasitá hudba. Lidé, i když se neznají, se mezi sebou bez problému baví. Když se porvou, tak do krve. Hrají výborně fotbal a ještě zarytěji fandí. Jsou to velcí vlastenci a nedají dopustit na Pannu Marii Guadalupskou. Mnoho hodnot mají převzatých z americké konzumní kultury. Děti si taky moc neváží svých věcí. Věc, pokud se dá použít, použije se jednou, a pak už se koupí nová.
Mnohem více si váží života, protože každý den o něj mohou přijít. Je náročné kvůli vysoké kriminalitě žít neustále ve strachu o své děti (denně je na ulicích slyšet střelbu). Taky v každé druhé větě říkají „Gracias a Dios” – „Díky Bohu”, u mnohých, se kterými jsem se setkala, jsem cítila, že to myslí opravdu upřímně.
Apetit
Existují dvě mexické lži „ahorrita” a „no pica” – to znamená, že všechno má svůj čas a jídlo zaručeně nepálí. Chutná jim všechno, co pálí a má červenou barvu. Pijí pivo a tequillu. Každý den jí fazole a tortilly. (Tortilly – kukuřičná placka, která se jí místo chleba. )
Mezi rarity, které jsem měla možnost ochutnat, patří zmrzlina z piva, tequilly nebo masa. Hodně jí „mořské plody”, takže jsem jedla i polévku z medúzy.
Módní vkus
Móda v Mexiku se mi velmi líbila. Nosí různé barevné kombinace a jsou ve všech směrech napřed. To, co jsem tam viděla nosit před rokem, se teď začíná nosit u nás. Nejextravagantnější na nich jsou jejich účesy. Nevyjdou ven bez krásného účesu, třeba vysoko vyčesaných vlasů sepnutých sponou. Všichni mají vyžehlené vlasy, a nebo naopak nagelované do krásných vlnek. Gel je nedílnou součástí jejich vlasové kosmetiky.
Způsob humoru
Humor je někdy dost drsný, ale koresponduje s drsným a tvrdým způsobem jejich života. Smějí se někdy věcem, které nám připadají až nechutné, ale oni jsou naprosto srozuměni s realitou života a nemají žádné iluze o ničem.
Prožívání víry
Přes mnohé paradoxy je katolická víra vrostlá do jejich kultury. V každém domě najdete obraz Panny Marie Gudalupské umístěný v nazdobeném oltáříčku. Každý pokoj má křížek a jiné obrázky svatých. Nosí růženec kolem krku a nepřipadá jim to divné, je to pro ně symbol ochrany jejich ochránkyně Panny Marie Guadalupské. Velmi se mi líbilo slavení Velikonoc. Na Velký pátek mladí z naší oratoře nacvičili živou křížovou cestu, šlo se s křížem po celé kolonii, takže to bylo krásné svědectví pro všechny obyvatele. Svátek dušiček slaví stavěním oltářů pro své mrtvé. Oltář krásně vyzdobí a dají na něj věci, hračky a jídlo, které chutnalo jejich mrtvému. O Vánocích mají děti zvyk pořádat takzvané „Posády”. Chodí po domech a prosí o nocleh, jako prosila Maria s Josefem. Děti dostávají sladkosti, zpívají typické písně a pak jim rodina, která je přijme, dá typické sladké pečivo a teplé nápoje ze skořice.
Vzdělání
Děti tráví svůj volný čas na ulici. Nechodí do hudebky nebo jiných kroužků, oratoře jsou mnohdy jediným kulturním centrem. Celkově nejsou cílevědomí. Mnoho lidí nemá dokončený ani druhý stupeň základní školy a kdo je na univerzitě, je pokládán za hodně vzdělaného člověka.
Zjevení Panny Marie Guadalupské
V Tepeyacu, dnes části Mexico city, se roku 1531 zjevila chudému indiánovi Juanovi Diegovi „Guadalupana”, jak Mexičané rodinně říkají Panně Marii. Juanův Diegův strýc byl velice nemocný a Panna Maria ho uzdravila. Požádala, aby na místě zjevení byla postavena kaple. Juan Diego byl poslán k biskupovi, aby žádost vyřídil. Jako důkaz svého zjevení poslala Maria biskupovi náruč růží, které v té době nekvetly.
Na plášti, ve kterém Juan Diego růže přinesl, se zázračně objevil obraz Panny Marie.
Tento plášť je vystaven v bazilice Panny Marie Guadalupské v Mexico city, kam ročně putují miliony lidí. Zajímavé je, že i když se obraz několikrát pokoušeli zničit, nikdy nebyl porušen, přečkal dokonce i požár. Každý Mexičan, ať už věří, nebo ne, se více či méně cítí být synem své „Guadalupany” a jak zpívají v písni na její počest: „Být „Gaudalaupanem” je něco výjimečného”.
Jana Georgievová (časopis IN!dívčí svět - prázdninové číslo 2009)
