Začalo to blbostí...
Od malička jsem vychovávaná v křesťanské rodině. Doma jsme neměli žádné problémy, ale jak určitě víte: „Zakázané ovoce chutná nejlépe.”
V podstatě jsem začala z blbosti. Každý to jednou chce zkusit, a tak jsme šly s kámoškou do lesíka s cigaretou v ruce, kterou jsme ukradly kámoščinýmu bratrovi.
Na můj první potah nikdy nezapomenu, protože jsem se cítila dospělejší, ale zároveň strašně. Všude uvnitř jsem cítila kouř, jako bych snědla uhlí. Kámoška mi nabídla ještě, a tak jsem si dala. Potom už jsme mu je braly častěji a častěji a naučily jsme se bravurně „šlukovat”.
... a stala se z toho závislost
Potom už naše závislost rostla tak, že jsme si kupovaly vlastní krabičky. Kouřily jsme každý den. Potom už mi to nepřipadala jako machrovina, ale chutnalo mi to. Nebyl den, kdy bych si aspoň jednou nepotáhla.
Uklidňovalo mě to, bavilo...a zároveň jsem byla závislá. Horší bylo, že kouř smrděl. Přicházela jsem do rodiny nekuřáků, kde to bylo cítit.
Najednou se z mého bezstarostného života vyklubal průšvih. Mamka za mnou jednou večer přišla a promluvila si se mnou. Nebyla naštvaná, ale zklamaná. Brečela. Já s ní. Dala jsem si předsevzetí, že už kouřit nebudu. Nevydrželo mi to ani jeden den!
Kouřila jsem dál, ale dávala jsem si větší pozor na zápach. Po každé cigaretě jsem se šla projít, abych se vyvětrala.
Postní doba a moje předsevzetí
Byla jsem nenapravitelný kuřák a měly přijít Velikonoce, s nimi samozřejmě i půst. Každý by se měl v postu postit. Odříct si svoji oblíbenou věc. Mojí nejoblíbenější věcí se za ten čas stala cigareta, takže jsem se rozhodla 40 dní nekouřit. Zdá se to jako lehké předsevzetí, ale s mojí každodenní závislostí to byla velice těžká věc.
Už jsem to skoro vzdala, ale...
První dny to bylo těžké. Musela jsem roztrhat a spálit celou krabičku, abych po ní nešáhla. Bylo to k nevydržení. Po 3 dnech jsem se rozhodla to vzdát. Oblékla jsem se, obula a vyšla na náměstí do trafiky.
Cestou jsem šla kolem kostela. Byl otevřený a já jsem si uvědomila, že jsem nikdy nešla dovnitř úplně sama. Vkráčela jsem potichu studeným kostelem do lavice. Sklonila jsem hlavu a začala nad sebou přemýšlet. Když jsem se po chvíli narovnala, v kostele sedělo už asi 10 babiček a do kostela vcházel pan farář. Byl totiž pátek, v kostele se chystala křížová cesta.
Seděla jsem tam a čekala, co se bude dít. Na křížové cestě jsem byla už milionkrát, ale nikdy jsem to nevnímala tak jako teď.
A „najednou” to šlo:)
Začala jsem poprvé naslouchat, co říká pan farář. Poprvé jsem si uvědomila, co pro nás Pán Ježíš vytrpěl... Začala jsem se každý den modlit, aby mi Bůh pomohl v mém předsevzetí. Najednou to šlo, přestala jsem myslet na kouření a kouř mi připadal nechutný. Bůh mi pomáhal to překonávat a o Velikonoční neděli jsem byla ten nejšťastnější nekuřák.
A tak přeji všem, aby porozuměli slovům pana faráře a začali věřit v Boží pomoc, protože ona opravdu existuje. Půst není jen mučení od sladkostí, počítače a podobně. Opravdu má smysl. Eva
