SILENTIUM (příprava na mši svatou)
Kolikrát jsme nadšeni z různých charismatických chval jiných církví, kde to takzvaně „žije”. Ve srovnání s tím nám naše mše může připadat „suchá”. Z chval a různých setkání žijeme třeba týden. Ale jak dlouho žiju ze mše svaté? Hodinu? Dvě? A přitom z ní můžeme tolik načerpat! Jde ale o to, vynaložit trochu úsilí a snahy… Zkrátka: začít už přípravou. Příprava = ztišení.
- Přicházíme na mši svatou. První, co máme udělat, je ztišit se před Bohem.
- Ztišení není jenom o tom přestat mluvit. Nejde jenom o slova, ale o vnitřní zklidnění se.
- Ztišit se nejde na povel. Chce to trénink!
Praktická rada: Přicházet na mši o několik minut dřív, abychom měli ke ztišení se prostor.
KYRIE, ELEISON! (úkon kajícnosti)
Přijdeme do kostela a řekneme: „Bože, tak jsem tady. Za chvíli půjdu ke svatému přijímání…” A Bůh řekne: „Víš, ale… ráno – to bylo co? Nebo včera večer…?“ A nakonec člověk může říct: „Aha, Bože. Máš pravdu. Já jsem se nezachoval/a dobře.”
Nejde o to drásat se! Nejde o to se nějakým způsobem srážet k zemi! Jde o to uvědomit si: „Ano, Bože, já jsem se zachoval/a špatně.“ Ale já se nepřibližuji k Bohu jako k někomu, kdo mě tvrdě potrestá, že jsem udělal/a něco špatně, ale přibližuji se k Bohu, který moje hříchy zahlazuje.
Praktická rada č.1: BITÍ V PRSA: Říkáme: „Je to má vina, má veliká vina.” A přitom se bijeme v prsa. Toto gesto může mít dvojí význam: Buď ukazuji na sebe – je to má vina. Já jsem hříšník. Druhým významem tohoto gesta je, že já zasloužím trest. Biji se, zasluhuji bití. Pamatujme na to. Aby to nebylo jenom takové, že nevím, proč to dělám. Dělají to všichni, tak to dělám i já – jenom takové poklepání.
Praktická rada č.2: „A proto prosím: Matku Boží, Pannu Marii, všechny anděly a svaté i vás, bratři a sestry, abyste se za mě u Boha přimlouvali.” Zkuste na to myslet. Zkuste si uvědomit, že když pan farář říká do mikrofonu: „Prosím vás, bratři a sestry, abyste se za mě u Boha přimlouvali,” že on vás o to skutečně prosí! „Modlete se za mě, prosím vás.” „A vy se za mě taky modlete.” „A vy za mě…” Není to nádhera? Hned na začátku mše svaté vytvořit takové společenství kolem oltáře, kdy se vzájemně prosíme o modlitbu a prosíme o přímluvu celé nebe?
GLORIA! (Sláva na výsostech Bohu!)
Nádherný hymnus Sláva na výsostech máme jako takovou předehru k tomu, abychom dokázali vstoupit do atmosféry mše svaté, do atmosféry díkůvzdání. Dělat svým životem to, co dělal Ježíš. Na lásku máme odpovědět láskou. Na obdarování máme odpovědět darem. Na vydanost máme odpovědět darováním sebe. Kéž si to všechno uvědomíme.
Praktická rada: Možná se vám stává, že přesto, že je to krásný hymnus, tak kolikrát v neděli než „dofuníme” do konce, už ani pořádně nevíme, o čem to bylo. Dejme si tu práci se nad jednotlivými slovy zamyslet!
VERBUM DOMINI! (Boží slovo)
- Slovo a Eucharistie k sobě patří tak těsně, že jedno nelze pochopit bez druhého.
- Připomeňme slova sv. Jeronýma: „Kdo nezná Písmo, nezná Krista.“ Jak chceme poznat Krista v eucharistii, když jej nepoznáme z Písma svatého?
Praktická rada: Je vám Boží slovo lhostejné? Tak proste Boha v modlitbě, aby vám dal lásku k Božímu slovu. Nemusíme dělat hned velké kroky a číst celou Bibli, stačí, když si řekneme, že si během roku přečteme všechna evangelia. Popřemýšlejte o tom, zkuste si to doma rozepsat, spočítat kapitoly – vyjde vám tak jedno evangelium na tři měsíce,…
ROGAMUS TE, AUDI NOS! (Prosíme Tě, vyslyš nás!)
- My máme tendenci, když nám teče do bot, prosit za sebe. Ale je nesmírně potřebné, důležité a krásné modlit se za druhé. To se děje právě při přímluvách.
- Přímluvy jsou naší odpovědí na slyšené Boží slovo.
Mají 4 hlavní body – modlíme se při nich za:
- církev a její potřeby
- svět (národní a světové záležitosti)
- ty, kteří trpí nedostatkem a obtížemi
- přítomné shromáždění
Praktická rada: Ve chvíli ticha po promluvě si zkusme uvědomit, že Boží slovo, které dnes zaznělo (a bylo knězem při promluvě aktualizováno do dnešní doby), se týká jednak mě samotného, ale také společenství, ve kterém žiji – tj. církve, rodiny atd. Za všechny potom můžeme prosit.
PANIS ET VINIUM (Chléb a víno)
Chleba a víno, které přinášíme, jsou při mši svaté proměněny v tělo a krev Kristovu. Tělo v biblickém významu značí celý život se vším, co jej tvoří – spíše všechno to pozitivní z lidského života: zdraví, schopnosti, city, nadání atd. A krev, jak asi tušíme, značí smrt.
Pamatujme, že co není položeno na oltář, nemůže být proměněno! Co nedám Bohu ze svého života, s tím Bůh nemůže dál pracovat. On nepřekračuje naši svobodu.
Praktická rada: Když prožíváme obětní průvod, nemáme jenom přihlížet a pasivně pozorovat, jak někdo přináší dary! V tomto okamžiku bychom se měli snažit „přinést“ sami sebe. Odevzdat Bohu chléb jako zástupce všeho dobrého, co prožíváme. A krev jako zástupce všech těžkostí a toho, co není v našem životě dobré – ať je to neúspěch, nemoc, omezenost, závislost atd. Při obětním průvod jsme tím hlavním darem, materiálem, který má být proměněn, MY SAMI.
SURSUM CORDA! (Vzhůru srdce!)
Eucharistická modlitba začíná dialogem, kdy kněz říká:„Pán s vámi!” To znamená buď „Pán JE s vámi“ nebo „Pán AŤ JE s vámi.“ Obojí je krásné. A všichni přítomní odpoví: „I s tebou!“
Kněz řekne výzvu: „Vzhůru srdce! (Pozvedněme srdce k Bohu!)“ A všimněme si, že lidé řeknou velmi odvážnou větu: „Máme je u Pána!“ To je opravdu odvážné. Protože někdy, jak se z toho často zpovídáme, máme při mši svaté srdce kdovíkde všude možně…
Praktická rada: Když zaslechneme výzvu „Vzhůru srdce!“, máme se snažit, aby naše srdce bylo opravdu u Něj a soustředěné.
TO ČIŇTE NA MOU PAMÁTKU!
O jakou památku se jedná? To, že kněz dělá Kristova gesta a říká Kristova slova, nemá být pouze jakýmsi připomenutím, imitací, pašijovou hrou, která nám má přiblížit, co se tenkrát stalo. Skrze památku v eucharistickém slova smyslu vstupujeme přímo do toho okamžiku dění, kdy se Ježíš za nás obětuje.
„…ať se před tebou stáváme obětí úplnou a ustavičnou“. Co to znamená? Ten, kdo přijme Krista v eucharistii, měl by být otevřený také pro druhé a proměňovat svůj život podle Ježíšova příkladu. Víme, že Jeho život byl životem oběti a životem darování se. A my v této chvíli prosíme za to, ať jsme této proměně otevření, ať jsme ochotni žít život oběti a darování sebe sama. Dobrým příkladem života podle Kristova vzoru nám může být třeba Matka Tereza.
Praktická rada: Po slovech „Skrze něho a s ním a v něm je tvoje všechna čest a sláva, Bože Otče všemohoucí, v jednotě Ducha Svatého po všechny věky věků.“ přichází chvíle, kdy by mělo zaznít to, co často nezaznívá: JASNÉ a ZŘETELNÉ „AMEN!“ Toto „amen“ je největší a nejdůležitější z celé mše svaté. Je to naše vyznání, jasný manifest toho, že chceme, aby se to, o co jsme prosili, skutečně stalo. Proto pamatujme na velikost tohoto zvolání.
PATER NOSTER! (Otče náš!)
Řeknu vám příběh jednoho člověka, kterého jsem velmi dobře znal. Tento křesťan, otec jednoho kněze, byl v době komunismu za svou protistátní činnost zavřený, trpěl pro svoji víru. Aby ho potrestali, zavřeli ho na samotku, což byl nejtvrdší trest. Zkuste si představit být zavření v malé cele, které měla rozměry tak 2 x 4 metry, celý měsíc. Sami. Tento člověk mi říkal: „Víš, když mě zavřeli na tu samotku, přemýšlel jsem, jak to tam přečkat. A tak jsem každý den (celý den!) rozjímal nad jedním slovem modlitby Otčenáše.
I my bychom se mohli scházet celý měsíc a přemýšlet každý den nad jedním slovem Otčenáše. Tak jako to dělal on na samotce a díky tomu to zvládl, protože tam nebyl sám. Byl tam s Bohem, křesťany, svatými…
Praktická rada: Při pozdravení pokoje podejme lidem kolem sebe ruku a ze srdce si popřejme pokoj. A jestliže něco máme proti druhému, tak mu upřímně odpusťme. A berme to vážně, protože za chvíli půjdeme ke svatému přijímání.
NEZASLOUŽÍM SI…
Kněz mi ukazuje Beránka Božího, který snímá hříchy světa, a já se před ním skláním a říkám: Pane, já si nezasloužím, abys ke mně přišel…“ Ale potom pokračujeme dál a říkáme „…ale řekni jenom slovo“ – tak jako to řekl ten setník: „Pane, stačí, když řekneš slovo a můj chlapec bude uzdravený. Vždyť Tobě stačí říct jenom slovo.“ Tak kdo nás tedy může očistit a připravit na okamžik svatého přijímání? Kristus.
Okamžik svatého přijímání je okamžikem nesmírně posvátným, o kterém se těžko může něco říkat. To se musí prožít. Je to okamžik intimního setkání s Kristem. „Zůstaňte ve mně a já zůstanu ve vás.
Ohlášky mají svůj význam. Svědčí o životě farní rodiny.
„Jděte ve jménu Páně!“ jsou poslední slova, která kněz na bohoslužbě říká lidem. To není takové: „Prosím vás, už běžte!“ Není to jenom oznámení: „Mše svatá už skončila.“ Ale: „Jděte, jste posláni! Jděte a buďte svědky Ježíše Krista!
Praktická rada: Najděme si čas a přemýšlejme o okamžiku svatého přijímání. Mysleme také na to, že při odchodu ze mše svaté máme být živými monstrancemi – nositeli Krista v tomto světě. Peťa
