A pak jsem ji potkala zase...
Prý jestli nechci jít s ní – na spolčo. Bylo nás tam asi deset. Všechny jsem je znala z kostela, ale nijak víc jsem se s nimi nikdy nebavila. Bylo to celkem fajn. Občas jsem si sice přišla trochu mimo – přece jen jsem byla mezi nimi nová, ale některé vtípky byly skutečně luxusní. Když jsme se modlili, byl to pro mě trochu trapas. Chtěla jsem něco říct, jen ta čeština a hlasivky to trochu nezvládly. No, příště to třeba půjde lépe.
Teď už v pátek večer nesedím doma
Těch deset lidí celkem znám. S Áňou je sranda, vždycky něco zábavného vymyslí. Klárka je někdy potřeštěná, Lucku trochu nechápu, ale říkám si, že každý to má jinak. Lukáš je zase nadšenec do aut a jezdit s ním je občas o strach. Ale prý jezdí líp. No co, zkrátka je to dobrá parta.
Přijde mi fakt dobrý, že se s nimi dá povídat a nemám přitom pocit, že se mi smějí, protože.... se svátostí smíření a rodiči jsou na tom stejně jako já, modlit se taky zapomínají... Když se ale modlíme spolu, tak se mi to líbí. Někdy je to sice delší, protože otec to trochu natáhne, ale vlastně můžu říct, že je to lepší, než se modlit sama. To se mi totiž nechce.
Jak tam už nějakou dobu chodím, začíná to být občas trochu nuda. Terka věčně chodí pozdě a když přijde, začne vykládat něco, co nikoho nezajímá. Hrníčky po čaji umývám jen já a nebo Lída. Hry bychom hráli moc rádi, kdyby je někdo připravil... V něčem to spolčo není zas až tak úžasná věc.
Tuhle v neděli pan farář mluvil o tom, že máme být Marií na svatbě v Káně – tam, kde jsme, být pozorní a vnímaví pro to, co je právě potřeba. A potom jít a jednat. Jenže Maria to měla dobrý. Měla vedle sebe Ježíše. Ten šel a situaci zachránil. To bych taky uměla – dojít za ním a říct – chybějí židle, došel čaj, netopí se v kamnech....
Zůstalo mi to v hlavě
...být Marií v Káně. Řekla jsem si, že to vyzkouším, a to právě na spolču. Šla jsem tam a chtěla jsem být pozorná a vnímavá k tomu, co je potřeba. Přiznávám, že jsem se skutečně nenudila. Áně to teď nejde ve škole, Tonda chtěl stavět sněhuláka, s Lídou jsem připravila hru a dá se říct, že se všem líbila. No, zkrátka jde to. Jsou to drobnosti – přijít včas, připravit si něco pro druhé, být tiše, když druhý mluví. Stačí se rozhodnout, jen chtít, a Ježíš koná. Tak se učíme být spolu, jít spolu a žít spolu s Kristem, a to je myslím fajn. Neříkám, že mě ta Terka občas nevytáčí a Tondovy potřeštěné nápady, že mi jsou vždycky vhod. Každý jsme nějaký. To mě právě udivuje – přes všechnu tu jinakost máme jedno společné...
Když to tak shrnu, je to vlastně paráda
A vlastně za to můžu být skutečně vděčná, protože mám partu, se kterou mohu jet na hory, na kolo, plavat, jít na koncert, válet se ve sněhu. Taky můžeme dělat spoustu věcí pro druhé – obsluhovat na plese, zajít do dětského domova nebo pořádat dětský tábor. Můžeme se podporovat i k životu s Kristem, což pro mě osobně je výhra. Kdybych měla jít tou cestou sama, neručím za to, kde skončím. Takhle mě ti ostatní táhnou, vedou, pomáhají hledat správný směr. Je pravdou, že ne vždy to je legrace. Někdy si dáme pěkně do těla a začneme si říkat, co kdo dělá špatně, kam to spolčo vlastně směřuje, je to vážně dost hustý. Ovšem myslím si, že i tohle mě hodně naučilo. Zkrátka vždy je potřeba na sobě pracovat a to možná právě v těch malých věcech. I když např. přijít včas je někdy pěkná fuška.:)
Přeju vám, milé čtenářky, abyste i vy našly odvahu a do spolča zašly, zajely, hledaly ho a nebo ho i založily. Protože, kde jsou dva a nebo tři shromážděni v Kristově jménu, tam je On a s nimi. A kde je On, tam je vždycky hezky.
Martička (časopis IN!dívčí svět - září 2010)
