Byli jste o prázdninách za vypálenou rodinou ve Vítkově. Jak se mají?
Ano, jeli jsme do Vítkova na začátku července, bylo nás asi patnáct. S velmi vlídnou podporou paní ředitelky školy, do které chodí všechny sestry z vypálené rodiny, jsme právě ve škole uspořádali takový „minitábor”.
Rodina se má střídavě oblačno, hodně v závislosti na stavu malé Natálky, která svůj boj pořád ještě zcela neskončila. Je to velmi bolestná zkušenost a hlavně bohužel velmi dlouhodobá, což je ostatně vidět i ze zpráv, ke kterým se člověk normálně nedostane. Dost mě zaráží, že půl roku po útoku, ta rodina stále ještě žije v nehostinných podmínkách ubytování, kterému lze jen s velkou nadsázkou říkat azylové zařízení. Je to spíše zcela nouzové řešení. Vůbec nechápu, jak se v tom prostředí holčičky mohou učit, psát úkoly, zkrátka normálně se připravovat do školy.
Bylo složité se jim přiblížit?
Vůbec nebylo složité se jim přiblížit. Ta rodina je velmi milá a děti, nejen z vypálené rodiny, si nás velmi oblíbily. Když jsme se do Vítkova vydali teď na začátku listopadu, děti už hodinu před začátkem programu stepovaly před školou a moc se těšily, až se začne. Na léto velmi rády vzpomínají.
Co jste tam dělali? Jen jste si hráli s dětmi, nebo pomáhali i rodině?
Byli jsme především s dětmi,. Přišlo nám to moc důležité a i dospělí nám potvrdili, že i oni jsou moc rádi, když děti mají v létě taky co dělat. V těchto rodinách se normálně moc na dovolenou nejezdí, babička je zpravidla přes ulici nebo v tom samém domě či bytě, takže děti prázdniny v pravém smyslu slova vůbec nemají.
Těch pár dní, co jsme s nimi strávili, jsme si vyprávěli o světě, o světadílech a lidech, kteří na nich žijí, spojovali jsme to hodně s výtvarnou činností, s hudbou a tancem, což děti moc bavilo. Když jsme tam přijeli teď v listopadu, některé z nich si přinesly zpěvníčky, které jsme jim dali v létě a písničku, kterou jsme pro ně složili, zpívaly bezchybně i bez nás.
Vyvrcholením našeho letního snažení byla bojovka. Většina z dětí ji šla poprvé, strašně je to bavilo.
Není jim divné, že se o ně bílí zajímají? Co si o tom myslí?
Spíš nemohly děti pochopit, že jsme přijeli až z Prahy a jen kvůli nim. Byly ale moc rády a ty chvíle, které jsme společně strávili, si velmi užívaly. Byly spokojené, měly radost a vůbec se dobře bavily. No a my samozřejmě s nimi.
Podařilo se vám navázat přátelský vztah?
Samozřejmě. Nejen s dětmi, ale i s dospělými. Děti si nás velmi oblíbily. Když jsme přijeli v listopadu, pamatovaly si jména nás všech a přesně věděly kdo chybí a kdo je nový.
Co tomu říká jejich okolí, že je navštěvujete? Všiml si toho někdo?
Všimla si toho určitě paní ředitelka té školy, ve které jsme byli. Přijala nás opravdu velmi hezky a s velkým pochopením a důvěrou. Je vidět, že má ty děti i jejich rodiče moc a moc ráda, ale střízlivě, tak jak je to třeba. Kromě rodičů či příbuzných dětí ani nevím, jestli si toho někdo všiml, snad když jsme šli s dětmi na tu bojovku. Ono to zase tak nevyčnívá a žádnou pompu kolem toho neděláme, myslím, že je to tak lepší.
Kristina Koldinská
