„Šťastná” otrokyně
V klášterní místnosti ležel skleněný relikviář a v ní ležela černoška. Cože? Afričanku jsem v italském klášteře opravdu nečekala. Jmenovala se Bakhita, což znamená šťastná. Toto jméno dostala od „obchodníků“, kteří ji v devíti letech unesli z rodné vesnice Džebel Agilere v jihosúdánském Dárfúru a na tržišti prodali do otroctví. Jako otrokyně se ocitla ve službě manželky jednoho generála, která ji nechala každý den do krve bičovat, a v důsledku toho měla Bakhita na svém těle po celý život celkem 144 jizev. Jako otrokyně byla prodána celkem pětkrát a její život rozhodně šťastný nebyl.
Nikdy se nevzdávej naděje
Bakhita toužila po domově, podařilo se jí utéct ze zajetí a našla útočiště v Chartúmu u italského konzula Kalisto Legnaniho. Konzul se k ní choval velmi přívětivě a díky jeho trpělivosti Bakhita získala alespoň trochu pocit, že má svoji hodnotu. U něj se také naučila italsky a nakonec s ním opustila Súdán a vydala se do Itálie. Tam ji Legnani svěřil svému příteli Michielimu jako vychovatelku k dětem. Když ji Michieli poprvé své rodině představil, děti ji nejprve okukovaly, protože ještě nikdy neviděly nikoho s tak černou pletí. Napadlo je, že by mohla být z čokolády, a začaly ji olizovat :-). Bakhita se začala smát, a protože uměla italsky, začala jim vyprávět příběhy o své zemi. Bakhita byla příjemná a všichni si ji velmi rychle oblíbili. Michieli musel záhy odcestovat, a proto svěřil svoji dceru i s Bakhitou, která se stala její osobní ošetřovatelkou, do opatrování kláštera.
Velký Paron mě miluje?
U sester kanosiánek se hlouběji seznámila s křesťanstvím. Po děsivých „pánech”, kteří jí opovrhovali a zacházeli s ní nelidsky, anebo ji v lepším případě pokládali za neužitečnou otrokyni, poznala „pána” zcela jiného. Pána (Parona – Ježíše), který ji miluje.
Získala velkou naději: „Jsem milována definitivně. Ať se stane cokoliv, jsem očekávána touto Láskou.” Už se necítila být otrokyní, ale svobodnou dcerou Boží.
Vstoupila do katechumenátu a v lednu 1890 přijala křest a nové jméno Josefína. Po návratu paní Michieliové, které předala dceru, zůstala v klášteře a 8. 12. 1896 složila sliby. V klášteře vařila v kuchyni, vyšívala a bývala ve vrátnici. Zprvu svou odlišnou barvou pleti způsobovala rozruch a sama tím dost trpěla. Svou laskavostí však získala srdce mnohých lidí, se kterými se setkala.
Misionářka naděje
Cestovala po celé Itálii a povzbuzovala lidi k misiím. Cítila, že osvobození, kterého se jí dostalo skrze setkání s Ježíšem, musí šířit, aby se dostalo také k druhým.
Konec života prožila v nemoci a v agonii se vracela do doby svého otroctví, žádala povolit těžké řetězy a znovu prožívala hrozná utrpení. Zemřela 8. 12. 1947 a 1. 10. 2000 byla svatořečena.
Byla přezdívána „Africký květ” nebo i „Šťastná sestra”.
Odkaz
Svatá Josefína Bakhita nám může pomáhat v neřešitelných situacích zachovat si svoji důstojnost a radost ze života. I papež Benedikt XVI. nám ji ve své encyklice Spe salvi dává za příklad jako nositelku naděje. Tak toho využívejme.
Modlitba
Bože, prosíme Tě, nauč nás, jak Tě máme hledat ve všech životních situacích, abychom se naučili žít v Tvé přítomnosti a jako svatá Josefína Bakhita svědčili o Tvé lásce svým životem. Amen.
Maruška S. (časopis IN!dívčí svět -září 2008)
Tip IN!
www.paulinky.cz/obchod/detail/Bakhita-2-DVD
