Toužila jsem někam patřit
Nikdy jsem nepatřila mezi ty oblíbené, obletované a „hezké” holky. Vždy jsem byla nejmenší a ne zrovna nejštíhlejší. Navíc jsem nebyla a nejsem sportovní typ. Když někde „kamarádi” něco pořádali, tak se mnou automaticky nepočítali. Abych se aspoň někde zařadila, byla jsem schopná udělat skoro všechno. Párkrát to skončilo zapíchnutým kružítkem v noze a zavřením v nějaké temné části školy… Dělala jsem tzv. obětního beránka. I při písemkách jsem napovídala a byla jsem vždy po ruce, když někdo něco potřeboval odnést nebo přinést.
Nikdo mě úplně neznal
Jako ochranu jsem si vyrobila hodně masek, což bylo bezpečné. Pro všechny okolo jsem se stala zábavnou, ochotnou, neagresivní, milou, hodnou a poslušnou osobou bez vlastního názoru, která je velkým bavičem. Uvnitř jsem ale byla melancholická, depresivní osůbka, která si nedůvěřuje, bojí se skoro všeho! Milovala jsem knihy, které pomáhaly vytvářet bezpečný svět.
… Když mi bylo 13 let, umřel mi tatínek a já se uzavřela do sebe ještě víc. Na druhou stranu jsem se však stala daleko zábavnější a ukecanější. Byla to moje ochrana. Tehdy jsem už ale nebyla schopná někoho k sobě pustit, měla jsem z toho strach a přitom jsem toužila, aby se o to někdo aspoň pokusil.
Hledala jsem sama sebe
Přešlo několik let. Tehdy jsem „narazila” na Krista v podobě křesťanů, kteří přes tu hradbu, kterou jsem si vytvořila, nějakým způsobem viděli mě skutečnou. V jejich přítomnosti jsem cítila, že mohu být opět sama sebou. Bůh mi pomáhal i tím, že mě stavěl do podobných situací, které jsem prožívala dříve: prožila jsem si opět ztrátu podobné hloubky, jako byla ztráta tatínka, ale s tím rozdílem, že jsem na to nebyla sama. Vždy tu byl Někdo, kdo mi dával najevo, že jsem Jeho milovaná bytost, stvořená tak, jak to zamýšlel.
V tu dobu ke mně velmi hovořily verše z Bible z listu Efezským z 1. kapitoly (3–14). Nejvíce však tyto: „Ve své lásce nás předem určil, abychom rozhodnutím jeho dobroty byli skrze Ježíše Krista přijati za syny (dcery)” … v něm jsme vykoupeni jeho obětí a naše hříchy jsou nám odpuštěny pro přebohatou milost, kterou nás zahrnul ve vší moudrosti a prozíravosti.“
Tyto verše mi najednou dávaly nejen hodnotu, kterou jsem kdesi ve svých světech ztratila, ale též mi daly vědomí, že mě někdo miluje takovou, jaká jsem – bez přetvářky a bez masek. Pro Ježíše jsem byla tak cennou, že za mě položil život. A navíc jsem byla přijata za dceru – Bůh se stal mým Otcem!
Dnes už nemám problém se do určité míry otevřít lidem. „Bavič”, kterého jsem jeden čas tak budovala, mi zůstal, a má melancholická půlka se s ním někdy velmi těžko smiřuje:). Bůh používá obou stran mého charakteru.
Nikdo není stejný
Každý bojuje s něčím jiným. Já uvěřila tomu, že nemám žádnou hodnotu. Proto jsem byla vším, čím mě ostatní chtěli mít. Nebyla jsem sama sebou, jelikož jsem měla strach, že nebudu někomu „vyhovovat”. Zoufale jsem se snažila získat svoji hodnotu. Potřebovala jsem, aby mě ostatní nejen přijali, ale také uznávali. Postupně jsem pochopila, že pokud člověk svou jedinečnost nepřijme, tak ostatní mu ji nedají.
Naše hodnota a jedinečnost pramení z toho, že jsme tak byli stvořeni Bohem – Stvořitelem, který nás zamýšlel mít takové, jací jsme. Ať se nám to líbí nebo ne :).
Jedině v Něm je naše pravá hodnota. Pro Něj jsme každá z nás tak cenná, že za nás položil život, abychom mohly žít a být samy sebou. A věřte tomu, že být sami sebou je jedním z největších dobrodružství. Nikdo na celém světě totiž není jako ty!
Doris z Eva Evě
(časopis IN! dívčí svět - březen 2010)
