Vy nejste na vozíku odmalička. Jaké to bylo vyrovnat se s touto situací?
Jsem na vozíku deset let a vyrovnat se s tím bylo pro mě velmi těžké. Člověku se najednou zhroutily všechny plány a sny a hlavně životní cíle, ke kterým jsem směřovala. Až když jsem se srovnala s Bohem, začala se moje situace lepšit. Přijala jsem skutečnost že jsem na vozíku a učila se s tím žít. Zároveň jsem si uvědomila, že i na vozíku můžu být užitečná. Mnoho lidí se ode mě odvrátilo. Možná z nejistoty, možná ze strachu, že po nich budu potřebovat pomoc. Pán Bůh je ale moc dobrý režisér. Když mi bylo nejhůř, prožila jsem krásné setkání, ze kterého jsem načerpala na dlouhou dobu. Největší umění je přijímat věci tak, jak jsou, a žít na plno i z toho mála, co máme k dispozici.
Je těžké žít na vozíku?
Říct, že to není těžké, by nebylo příliš pravdivé. Je to těžké, zvláště když narážíte na nepochopitelné lidské, ale i stavitelské bariéry. V současné době pracuji v sociální sféře a potkávám lidi, kteří jsou na tom daleko hůř a přitom dokáží lidi kolem sebe obohacovat. I člověk, který hýbe jen pusou, má obrovské dary, které může dávat ostatním. Když chce a neponoří se do beznaděje, dokáže mnoho. Každý bez rozdílu. Nikdy si ale nesmíme myslet, že já jsem ten lepší. Každý je jedinečný a má nějaký úkol. To, že ten druhý neměl tolik síly proto, aby svůj úkol plnil nebo se dostal na scestí, není důvod se nad ním povyšovat.
Nabídka nepřijde sama, člověk musí chtít sám!
Cvičení bylo vaše hobby i před úrazem?
Ne, atletiku jsem začala dělat až na vozíku. Jsem temperamentní člověk, takže jsem potřebovala něco dělat. Dozvěděla jsem se o možnosti vyzkoušet si tenis na vozíku, a tak jsem se přihlásila a tam jsem dostala nabídku vyzkoušet atletiku.
Jak jste hledala trenéra?
Mám trenérku, kterou jsem získala na fakultě tělesné výchovy. Je to velice hodný a skvělý člověk, který se mi začal věnovat. Nebylo to vždy lehké. Byly chvilky, kdy jsem si říkala proč to všechno dělám? Mám zapotřebí tahat se s tříkilovou koulí? Ale trenér je tady od toho, aby vás trošku potrápil. Máme spolu velice pěkný vztah. Na mé trenérce je moc hezky vidět, že když člověk dělá něco dobrého pro druhé, i on sám z toho nakonec může něco získat. Nikdy nebude zapomenuto to, co děláme pro druhé.
Připadne mi dost těžké, když se člověk s nějakým zdravotním postižením rozhodne sportovat.
Člověk musí sám chtít. Nemůže čekat, že za ním nabídka přijde sama. Jestliže něco chci a je to reálné, tak toho jsem schopna dosáhnout. Ale musím si za tím jít. Každý má svá přání a neměl by se vzdávat jenom proto, že se mu to na poprvé nepodaří.
Co mě nezabije to mě posílí!
Takže podle vás prohra není nic špatného?
Když se něco nepovede, není to přece konec světa. Moje heslo je: Co mě nezabije, to mě posílí! A je to tak. Neúspěch by měl být hnacím motorem dopředu. Pokud něco chci, tak jdu i přes těžkosti za svým cílem. V případě že je to neúspěch, který mě odradí, pak to asi nebylo to, za čím se mám dát. Každý v sobě má potřebnou sílu, aby dokázal co chce!
Vy umíte jít za svým cílem, to jste dokázala v Athénách na Paralympijských hrách 2004.
Cíl každého sportovce a i můj, je dostat se na olympiádu. Po pěti letech sportování jsem měla možnost jet. Bohužel můj zdravotní stav mi nedovoloval trénovat, a tak jsem se s účastí na této soutěži vnitřně rozloučila. Smířila jsem se s tím, že nikam nepojedu. Pak se vše začalo měnit, moje výkony šly nahoru a já se probojovala až na olympiádu.
Čekala jste, že si odvezete medaili?
Nečekala jsem, že vyhraju. Doufala jsem, že bych mohla obsadit místo v první polovině žebříčku, ale na medaili jsem nepomýšlela.
A co vaše pocity?
Měla jsem velikou radost. Svoje vítězství jsem prožívala velice spontánně. Medaile pro mě nemá jen hodnotu mého výkonu a dřiny, kterou jsem do toho musela dát, ale ještě něco navíc. Moji rodiče pocházejí z Řecka, tak je pro mě medaile ještě o to cennější.
Zvítězit sám nad sebou je největší vítězství
Jaká byla nálada na olympijských hrách?
Atmosféra byla nezapomenutelná, je to zážitek na celý život. Velmi krásné bylo naše společenství, kde nezáleželo na tom, jaké je člověk národnosti, vyznání, barvy pleti nebo jaké má postižení. Byli jsme jako jedna velká rodina. V Athénách jsme bydleli asi tři týdny. Bydlelo nás tam opravdu mnoho, a když jsme se potkali, zdravili jsme se jako staří známí. Každé vítězství bylo vítězství všech. Radost byla společná, i smutek jsme prožívali společně. Blahopřáli jsme si navzájem a bylo jedno, v jaké kategorii kdo medaili získal a nezáleželo na tom, z jaké země sportovec je. Prostě radost byla společná.
Co dělali ti, kteří nevyhráli?
To, že jsme se každý z nás dostali až na olympiádu, je v podstatě už výhra. Každý, kdo tam byl, je vítěz. Ale největší vítězství je, když člověk zvítězí sám nad sebou. Není jednoduché ukázat se před celým světem se svým postižením, překonat strach, že třeba upadnu a nepovede se to.
Kde trénujete?
Tréninky probíhají na Atletickém stadionu Lokomotiva v Olomouci. Aby se zde dalo trénovat, muselo se všechno upravit. Díky velké vstřícnosti vedení, je v dnešní době je už celý bezbariérový. Je zde vybudováno zázemí pro vozíčkáře a probíhají zde i mezinárodní mistrovství v atletice vozíčkářů. Jsem moc ráda, že se to povedlo.
Je pro vás sport důležitý?
Ano, pro mě je to koníček na prvním místě. Pokud mám před závodem, trénuji až čtyřikrát týdně a můj režim se přizpůsobí přípravě na závody. Ve sportu se seberealizuji a překonávám sama sebe. To potřebuje každý. Není to však nejdůležitější. Jsou jiné věci, které považuji za prioritu ve svém životě.
Každý je jedinečný a má nějaký úkol
A co je pro vás nejdůležitější?
Umět naslouchat a být užitečná. Předávat to dobré, co jsem získala. Mám mnoho zkušeností a nejenom ve sportu, bylo by škoda se s druhým o to nepodělit. Spoustu lidem to může pomoci v jejich cestě.
Co chystáte se sportem do budoucna?
Vím, že nebudu moci sportovat stále. Ale chci, aby tuto možnost měli i ostatní handicapovaní. Chci jim předávat svoje zkušenosti a dát jim nabídku sportovat. Na jaře 2005 jsem založila oddíl tělesně postižených sportovců v Olomouci. Pro nás je velice důležité, když si člověk dokáže, že tohle může dělat a zvládne to. Naše aktivity jsou ale závislé na pomoci druhých. Takže to není jen v tom, že já sama se rozhodnu sportovat, ale potřebuji k tomu ochotné lidi, kteří mi budou v mé cestě pomáhat. Když se mi později povede vyhrát, není to jen moje vítězství, ale všech těch lidí, kteří mi věnovali svůj čas a třeba mi na trénincích přinášeli koule. I oni na tom mají velikou zásluhu.
Život je plný překážek a nečekaných situací, ale z každé lze něco dobrého vytěžit. Jen to musíme chtít. Je důležité se nevzdávat. I prohry a překážky mají smysl. Mohou nám pomoci posunout se nahoru, blíž k cíli.
S Evou Kacanu si povídala Maruška (časopis IN!dívčí svět -duben 2006)
Paralympiáda
Vznikla zásluhou Ludwiga Guttmana, anglického neurochirurga. V roce 1948 zorganizoval mezinárodní hry vozíčkářů, které se časově kryly s londýnskou olympiádou. Další záměrný pokus spojit olympiádu a paralympiádu proběhl v roce 1960 v Římě. Paralympijské hry tehdy proběhly po XVII. olympijských hrách a zúčastnilo se jich 400 sportovců se zdravotním postižením z 23 zemí. Náročnost přípravy i špičkové výkony atletů na paralympijských hrách se dokonale vyrovnají olympijským hrám, avšak liší se velkým počtem různých zdravotních kategorií pro jednotlivé soutěžní disciplíny. Z toho vyplývají i vyšší nároky na časovou koordinaci her a financování sportovců.
