Jaká byla tvoje cesta k baletu?
Když jsem byla malá, začalo mě najednou zajímat všechno kolem tance. Sledovala jsem v televizi různé tanečky i krasobruslení, běhala jsem po špičkách, a tak mě maminka v šesti letech přihlásila do baletní přípravky, kam jsem docházela třikrát týdně. Pak jsem nastoupila na taneční konzervatoř.
Takže baletky na sobě musejí začít pracovat už odmalička?
Na konzervatoř se chodí v jedenácti letech. Někteří přijdou i později, ale musí být hodně nadaní. Existuje i baletní přípravka, která je od šesti let.
Co všechno jsi musela obětovat tanci?
V prvé řadě je to čas. Spoustu času věnovaného tréninkům a tvrdé dřině. Člověk na to musí být nervově obrněný a psychicky silný.
Strašně jsem se styděla…
Neměla jsi někdy chuť s tancem „praštit do kouta“ při pohledu na kamarády, kteří měli čas věnovat se rozličným koníčkům, zatímco ty jsi musela trénovat?
Ale ano. Kolikrát jsem to chtěla vzdát! Hlavně na konzervatoři, kdy jsme měli vyučování od osmi rána do osmi večera a v sobotu bývala ještě představení. Navíc jsme se museli učit i ostatní předměty. Teď už bych se toho ale nevzdala. Tanec je pro mě „návykový“.
Které postavy se ti tančily nejlépe a proč?
Raymonda, byla to moje druhá hlavní role. Mám na ni nejsilnější vzpomínky, sedí mi i charakterově. Dále to byla Giselle, Olga z Oněgina a strašně ráda mám Odettu z Labutího jezera. Každou roli se snažím tančit jinak, aby nebyly všechny stejné. Jde vlastně i o herectví. Na škole mi to dělalo velké problémy, protože jsem se strašně styděla a taky trochu podceňovala. Ale postupem času se tanečník vytancuje. I já jsem si zvykla. Čím víc teď tančím, tím mám balet radši.
Čeho bys ještě ráda v životě dosáhla?
Mám vysněných pár rolí. Hlavně bych si chtěla zatančit Julii (Romeo a Julie), ale také něco z moderních tanců. Neupřednostňuji klasický nebo moderní tanec, mám ráda oba, i když lépe se mi tančí balet, který má děj. V budoucnosti bych chtěla také nastudovat něco z moderního repertoáru Jiřího Kyliána (choreograf). Určitě toho na mě ještě hodně čeká...
A co bys dělala, kdyby se ti přihodil nějaký úraz? Jsi připravena na takovou možnost?
Vůbec. Nemyslím na to. Zrovna teď mám zánět achilovky a léčím to za pochodu. Jsem špatná pacientka. Ale budu o tom muset popřemýšlet, protože kariéra baletky netrvá dlouho. Člověk na to musí být připravený. Někdo má třeba už ve třiceti pěti letech tak zničené tělo, že nemůže dál a někdo vydrží třeba až přes čtyřicítku. Baletem se tělo strašně opotřebovává.
Co při představení prožíváš? Míváš někdy trému?
Ráno bývám velmi nervózní. Mám strach, že budu mít okno nebo že nedoběhnu na jeviště včas, ale to se mi ještě naštěstí nestalo. Když přijdu do divadla a začnu se líčit, nervozita opadá. S prvními kroky na jevišti se už úplně vytratí a můžu se celá ponořit do tance.
To, že baletky drží diety, jsou fámy.
Co tě na baletu tolik okouzluje a co ti naopak vadí?
Okouzluje mě samotný pohyb, tanec a také ten pocit po představení, když se ozve potlesk. Pamatuju si na Labutí jezero. Diváci nás několikrát vytleskali na jeviště a po celou dobu, co tleskali, také stáli. To byl úžasný pocit. A co mi vadí? To, že se baletem tělo příliš ničí, a také bych byla ráda, kdyby naše česká kultura na tom byla finančně o trochu líp.
Máš nějaký svůj vzor?
Na škole jsme měli profesorku Hanku Vláčilovou - sólistku Národního divadla, ale nesnažím se nikoho napodobit, i když se mi spousta tanečních osobností líbí.
Jaký je tvůj názor na tanečníky - muže? Myslíš, že je pro ně toto povolání stejně přitažlivé jako pro ženy?
Asi ne, protože tanečníků je méně a většina těch dobrých odchází do zahraničí. Jsou tam lépe ohodnoceni. Určitě není pravda, že by byli zženštilí. Musí mít velkou sílu, aby nás mohli uzvednout. U nás v souboru máme problém, protože většina mužů je menší než ženy. Já mohu tančit jen se dvěma, měřím totiž 169 cm.
Kolik taková baletka musí vážit?
Učitel nám vždy říkal, že nesmí vážit víc než 52 kg. Já osobně si myslím, že když je to do 55 kg, tak se to dá. Víc už je problém kvůli zvedačkám. Ale záleží také na výšce.
A prozradíš nám svůj jídelníček?
Podle mě by se nikdo neměl řídit. Nesnídám, protože trénink mi začíná v devět třicet a s plným břichem se to nedá. Jím až po zkoušce, což bývá kolem druhé hodiny, někdy i později. Nejím maso, ale jinak jím všechno. Čokoládu, sladkosti, ovoce, zeleninu, ráda vařím těstoviny s čímkoliv. To, že baletky drží diety, jsou jen fámy.
Nejvíce si cením upřímnosti.
Co je pro tebe v životě důležité?
Velmi důležitá je pro mě rodina. V našem oboru je to trochu potíž – skloubit práci i rodinu dohromady, ale až budu mít jednou vlastní rodinu, určitě pro mě bude na prvním místě. Z lidských vlastností si nejvíce cením upřímnosti.
O co opíráš svůj život? Věříš v Boha?
V Boha věřím, i když nejsem pokřtěná a do kostela nechodím. Modlím se každý večer, i před představením a to mi dává sílu. Snažím se všechny těžkosti a problémy řešit okamžitě. Myslím si, že když chce někdo v životě něčeho dosáhnout a snaží se na maximum, vždycky toho může docílit, ale nesmí to vzdávat předem!
S Nikolou Márovou si povídala Vendula (časopis IN!dívčí svět - únor 2006)
