Jaký byl Váš největší zážitek z Pekingu?
Co se týče sportovních zážitků, po závodech jsme měli možnost nahlédnout na jiná sportoviště, viděla jsem vítězný zápas tenisty Rafaela Nadala a 6. vítěznou plavbu Michaela Phelpse. V Číně mě mimo jiné šokovala ZOO, na tuto návštěvu mám nepříjemnou vzpomínku. Zvířátka měla malé a neútulné výběhy.
Ke sportu patří nejen vítězství, ale i neúspěch nebo porážka. Učil Vás někdo, jak prohrávat?
Ať už jdu o něco bojovat nejen ve sportu ve škole či v obyčejném životě, nikdy do toho nejdu se 100% jistotou, vždy si nechávám malou rezervu, co kdyby něco nevyšlo. Pak můžu být jen mile překvapena. Nic proto neberu jako prohru, ale jako zkušenost. Jako sportovkyně jsem plná zkušeností:).
Když jste odjížděla do Pekingu, říkala jste, že nechcete slibovat medaili. Když ale bylo jasné, že žádná nebude, mrzelo Vás to hodně?
Snažím se být při zemi. Na hry jsem moc chtěla a nominovala jsem se, i když po strastiplné cestě. Spíše se držím motta „Bojovat a nevzdat”. To jsem v závodě dodržela až do konce, i když se nedařilo. Na to jsem pyšná.
Záviděla jste kolegyni, že postoupila?
Žádnému sportovci postup nezávidím. A už vůbec ne, pokud je to v duchu fair play.
Mohla byste poradit našim čtenářkám fintu, jak přežít zklamání?
Snažím se užívat života, jak umím. Těším se z radostí a věcí, které bere mnoho lidí za samozřejmost, např. že se probudíme do dalšího dne, že jsme zdraví, můžeme se hýbat, máme rodinu, přátele. Na to moc a moc lidí zapomíná.
Mám ráda Kyrgyzskou kuchyni
Vaším snem prý bylo otevřít si restauraci s Kyrgyzskou kuchyní.
Moje maminka je napůl Ruska, ale narodila se v Kyrgyzii. Její tatínek byl Čech. Vařila doma ruská i kyrgyzská jídla a já je miluju. U nás bylo normální jídlo boršč, pelmeně (pozn. red.: vařené taštičky z nudlového těsta plněné mletým masem) nebo pirožky. Teď, co jsem se vdala, tak se to všechno učím vařit. Maminka zvládá bravurně i tatínkovo oblíbené vepřo-knedlo-zelo.
Jak se Vaše maminka ocitla v Čechách?
Přistěhovali se s rodiči v roce 1965. Jenže když pak přišla v šedesátém osmém sovětská vojska, měla komplikovaný život. Nemohla studovat školu, kterou chtěla. Přála si jít na konzervatoř. Měla veliký talent po babičce. Ta byla violoncellistka a s nástrojem procestovala celou Asii.
Pro střelbu je třeba trpělivost
A proč Vás doma nevedli k hudbě, ale ke sportu?
Od 6 let jsem hrála na klavír, ale nebavilo mě to. Bylo mi nějakých 13 let, když jsem ve škole dostala úkol napsat zajímavý příběh o naší rodině. Doma jsme se s bráchou zeptali maminky a ta nám začala vyprávět o tátovi, že byl kdysi reprezentantem ve střelbě, že byl v roce 1976 na olympiádě v Montrealu, že je mistrem světa a Evropy a že udělal rekordy, které doteď nikdo nepřekonal. Byli jsme s bráchou v šoku. Doma nebyl jediný pohár, medaile, novinový článek, diplom.
Tatínek své úspěchy tajil ze skromnosti?
Ale ne, spíš ze zklamání. Když byl starší, střelecký svaz snižoval počet sportovců a tátu jako údajně neperspektivního vyřadili. Musel odevzdat všechno vybavení i zbraně, a tak se naštval a všechny poháry a medaile letěly do popelnice.
Když jste zjistila tatínkovy úspěchy, chtěla jste jít v jeho šlépějích?
Vůbec ne. Měli jsme být s bráchou atleti - já měla být koulařkou, protože jsem taková mohutnější a bratr měl běhat. Jenže tátovi se asi začalo stýskat po střelbě. Koupil si zbraň, diabolky, terče a začal jezdit na závody a my museli s ním. A nebavilo nás to! Koukat na tátu, jak střílí, bylo nezáživné. Jednou mi řekl, abych si zkusila vystřelit. Já dala 5 ran a řekla si: „Hm, tak jsem si to zkusila, vím, jaké to je a jdu.” Táta, když viděl, že mám talent, tak mě začal do střelby nutit. Řekl:„„Když si dáš ještě 10 ran, pojedeme na pohár.” No a já jela, pohár jsem dostala, a zase jsem nestřílela. A táta opět nastoupil s nátlakem. Mě střílení šlo samo. Hned za 2 měsíce jsem začala porážet reprezentantky juniorky.
Znamená to, že člověk musí mít pro střelbu zvláštní nadání?
Nejen nadání, ale taky trpělivost… a tatínka :). On mě naučil spoustu z toho, co sám uměl. Předal mi zkušenosti, které těm ostatním nikdo nemohl předat a museli je roky hledat.
Co kromě talentu a „tatínka” je potřeba?
Pro dobrou mušku je zapotřebí dobrý zrak a pevná ruka. To je značně závislé na stavbě těla. Když vidíte střelkyně na nějakém světovém poháru, tak jsou to všechno takové pořádné ženy jako já:). Samozřejmě, že člověk musí mít speciální trénink a rehabilitace. Protože střelba je jednostranná zátěž hlavně na páteř a loket. Pistole váží asi 1,1 kg a na střelnici se trénuje denně zhruba 3 hodiny. Já nestřílím každý den s náboji. Někdy si „zasuším”. Držím v ruce zbraň, spouštím, ale nic ze zbraně nevyjde. Jen si mířím na puntík na zdi.
Držet denně tři hodiny v napřažené ruce kilo je jako vzpírat pytlík s moukou, že? To je docela fuška!
Taky jsem z toho měla před 2 lety zdravotní problém, že to vypadalo, že budu muset přestat střílet. Já pravou rukou střílím, píšu, žehlím. Přetížením mě začal bolet loket. Chodila jsem po doktorech a měla půl roku léčbu bez zátěže, bez tréninku.
Jaké to je v největší formě přestat střílet?
Střílení mi strašně chybělo. Když jsem pak mohla zase na střelnici, byla jsem šťastná. Každý náboj totiž voní jinak. Každý střelný prach má svou vůni! Střelkyně, co byly na mateřské, tak mi to potvrdily, že to tak opravdu je! Teď už to zase necítím, protože střílím často.
Kluci mi drželi palce
Když jste začala ve 13 střílet, co na to říkali kluci ve třídě?
Fandili mi! Když jsem jela na pohár, tak kluci vždycky drželi palce, pak se vyptávali, ale že by se proto o mě zajímali nápadníci, tak to ne!
Myslíte, že střílečky na počítači mohou střelci nějak pomoci?
Vůbec! Naopak! Počítač ničí oči a ty já moc potřebuji. Počítači se dost vyhýbám.
Studujete obor prevence kriminality. Co se tam studuje?
Hrozně zajímavé předměty: kriminalistika, daktyloskopie, psychologie, nauka o zbraních a stopách, trénujeme sebeobranu a kondičku.
Takže běda všem zločincům, co by se Vám v budoucnu dostali na mušku!
Tak to zas ne. Měla bych problém vystřelit na člověka. Nešla bych ani na lov. Měli jsme nedávno na dvorku potkany a ani ty jsem nedokázala postřílet.
Váš manžel nás pozval na rozhovor do Arcidiecézního centra života mládeže Nazaret. Je Vám víra nějak blízká?
Já sama věřící nejsem. Nikdo v naší rodině nebyl věřící. Nikdy jsem nikoho věřícího neznala, až svého muže. Vidím, že jemu víra v životě hodně pomáhá. Já jsem se o víru začala zajímat, až když jsem poznala manžela a jeho přátele. Zajdu s ním do kostela, poslechnu si kázání, a když něčemu nerozumím, tak klidně zajdu za naším knězem a řeknu: „Kamile, jak jsi to myslel” a on mi to vysvětlí. Když člověk není ve víře vychovaný, tak je těžké se v tom všem orientovat. Ale zajímá mě to.
Za rozhovor děkuje Helena (časopis IN!dívčí svět - říjen 2008)
