Kdy jsi začala s aerobikem?
Asi v osmi letech. Naši mě odjakživa vedli ke sportu. Jako malá jsem dělala gymnastiku, pak plavání. Ale chodila jsem i do zpěvu, do keramiky a deset let jsem hrála na flétnu.
Proč jsi u ní nezůstala?
Myslím, že pohyb mi šel lépe. A chtěla jsem se něčemu věnovat pořádně. I když se musím přiznat, že poslední tři roky už aerobik necvičím pravidelně. Teď se věnuji hlavně hip-hopu. Dává mi větší volnost a vždycky je, co se učit.
Jak Tě tedy napadlo, přihlásit se do soutěže?
Občas si zajedu na závody nebo si jdu jen tak zacvičit. A navíc se zajímám o modeling, takže tahle soutěž byla ideální kombinací.
Co jsi pro to musela udělat?
Vzhledem k tomu, že netrénuji pravidelně, musela jsem se hlavně dostat do formy a kondice. Takže jsem cvičila a cvičila.
Snažila ses i zhubnout?
No, mírné pokusy tam byly ale nesetkaly se s větší odezvou (smích). Navíc, přece jen je to miss aerobik, nejde o to, být extrémně hubená.
Co je podle Tebe kromě aerobiku v té soutěži podstatné?
Jde o to ukázat, že kromě toho, že ty dívky nějak vypadají, taky i něco umí. Věšáky na šaty by tam asi neuspěly. A v tom je asi hlavní rozdíl od tradiční miss.
Kamarádi a ti ostatní...
Co bylo pro Tebe na soutěži nejlepší?
Už jen to, že jsem se tam dostala. Potom také všechny ty věci kolem, co jsem díky tomu zažila, a všechna místa, kam bych se jinak asi nikdy nedostala. Třeba lázeňský wellness hotel v rakouských Alpách, kde jsme byly na soustředění, byl pohádkový.
Pamatuješ si na první pocit poté, co jsi vyhrála?
Vzpomínám si, že už při vyhlašování se mi motala hlava a bolel mě žaludek. Když jsem pak po skončení šla za svými přáteli, všem jsem jen dokola tvrdila, že je mi špatně. To, že jsem něco takového vyhrála, mi začalo docházet až později.
V čem si myslíš, že jsi byla lepší než ostatní dívky na soutěži?
Mně asi nejvíc pomohl právě ten tanec. Ostatní holky předváděly sportovní aerobik. Já teď dělám hlavně hip-hop, takže jsem sestavu oživila o výrazné taneční prvky. Tím jsem se vlastně dost odlišila od ostatních a zaujala porotu, aniž by to bylo mým záměrem.
Co kamarádi? Podporovali Tě?
Na soutěž mě speciálním autobusem doprovázelo asi pětadvacet mých kamarádů. Troufám si tvrdit, že mi opravdu přáli. Při finále mě hrozně povzbuzovali.
A co vztahy mezi dívkami na soutěži? Vládla tam pověstná rivalita?
Tak tam to bylo trošku horší. Nešlo to do extrémů, nikomu se neztrácely boty, šaty a tak. Ale holky mezi sebou dělaly docela rozbroje a navzájem se pomlouvaly. Na té rivalitě na velkých soutěžích asi něco bude. Já si naštěstí rozuměla se svou spolubydlící Barčou, jinak s ostatními děvčaty jsem toho moc společného neměla.
Jaká byla pro Tebe promenáda v plavkách?
Všichni si myslí, že to je na soutěži to nejhorší. Jenže tam ve skutečnosti nejde tak o plavky samotné, jako o ty podpatky, ve kterých se plavky předvádí. To bývá často mnohem větší oříšek, protože hrozně málo lidí v nich umí udělat víc než jeden krok a vypadat při tom přirozeně. Já měla výhodu v tom, že vysoké podpatky nosím docela často, takže jsem s tím zase takový problém neměla.
Více extravagance, méně stresu
Kromě aerobiku se věnuješ také modelingu. Jak dlouho děláš modelku?
Nejsem profesionální modelka, dosud jsem fotila spíš jen tak pro zábavu. Od malinka jsem ráda středem pozornosti. Vydržím stát před objektivem třeba tři hodiny, když vím, že z toho vznikne pěkná fotka.
Stydíš se?
Jak v čem. Ale mám své meze, které nepřekračuji. Třeba spodní prádlo nefotím. Mě spíš baví fotit extravagantní modely, něco, v čem bych nemohla normálně vylézt na ulici.
Co říkáš na názor, že holky to s úpravou své vizáže moc přehánějí?
Podle mě není nic špatného na tom být upravená a chtít se líbit. Myslím si, že upravená holka se sama cítí lépe a to pak vyzařuje i do svého okolí. Ale to je každého věc. Například na soutěži byla jedna Slovenka, která se vůbec nemalovala. Působila ale hrozně sympaticky a celou dobu byla úplně přirozená. A také se nakonec umístila. Z toho plyne, že lidská krása se odvíjí hlavně od povahy člověka samotného, ta je nejdůležitější.
Jakých lidských vlastností si nejvíc ceníš?
Upřímnosti a také pochopení, aby mě lidé kolem brali takovou, jaká jsem, a nechtěli na mně nic měnit.
A Ty bys na sobě něco změnit chtěla?
No, nebylo by špatné být dochvilnější, pečlivější a pořádnější (smích). Také jsem hrozně roztržitá a šílený zmatkař. Třeba přímo ve finále miss jsem se v zákulisí tak strašně stresovala, že jsem se dokonce jednou zapomněla převléct.
Pubertu patří zrušit
Jak se k soutěži a k modelingu celkově postavila Tvá rodina?
Naši jsou skvělí. Vždycky mě ve všem podporovali, vozili mě na závody i na focení. Na druhou stranu, třeba ve fotomodelingu, mě trochu umravňují, a to je dobře.
Takže Tvé vztahy s rodiči byly vždycky skvělé…
Upřímně, hrozně se stydím za celou svou pubertu. To jsem musela být hrozná. Nedávno jsem na to právě vzpomínala s mamkou. Když si na to teď vzpomenu, říkám si, že mít sama sebe za dceru, tak se asi zblázním. Třeba jednou jsem přišla s piercingem v jazyku a nechala jsem si od mamky domluvit až po dvou letech. Teď zpětně si říkám, že jsem nad tím vůbec nepřemýšlela.
A máš sourozence?
Jsme velká rodina. Nejmladší sestře Aničce budou dva roky. Brácha Liborek půjde do první třídy. A pak mám ještě o dva roky starší sestru Helču, která studuje hudebně-dramatický obor v Praze na taneční konzervatoři.
Víra v Boha je výhoda
Pocházíš z věřící rodiny. Co to pro Tebe znamená?
Mám takové zkušenosti, že když řeknu, že jsem věřící, tak si každý představí, že trávím dny a noci jen u Bible a vše ostatní je zakázáno. Kostel a víra přece nesvazují, naopak, dávají svobodu. Podle mě je to ale nejen o přístupu lidí v okolí, ale i samotného člověka.
A jak tedy ovlivňuje víra Tebe?
Jako věřící mám určitě výhodu v tom, že cítím takovou vnitřní duchovní oporu díky víře v Boha. Navíc mě určitě víra umravňuje, mám díky ní určité zásady a názory.
Jaké jsou Tvé plány do budoucna?
Studuji ve třetím ročníku obchodní akademie a dokončit ji je pro mě priorita. Pak by mě bavilo něco v cestovním ruchu, láká mě třeba letuška. Ale mým největším snem je dělat modeling profesionálně. Zatím se to sice nedá zvládat dohromady se školou. Ale kdoví.
S Ivanou si povídala Anna (časopis IN!dívčí svět - únor 2009)
