Pamír je třetím nejvyšším pohořím na světě s nejvyšším vrcholem Kongur (7719 m). Rozkládá se na území Kyrgyzstánu, Tádžikistánu, Afghánistánu a Číny. Rodina Bohoňkova se vydala na vrcholy Pik Lenina (7134 m) a potom na Muztagh Ata (7546 m).
Proč jste vyjeli do Asie?
Naši rodiče tam byli už za dob svých studií a chtěli se tam vrátit. My se starším bráchou jsme s nimi byli několikrát v Alpách. Když jsme šli dolů z Mt. Blancu, říkali jsme si, že bychom klidně zkusili i něco vyššího, ale v Evropě už asi nic nenajdeme.:) Plánovali jsme to asi dva roky s tím, že rok byla ta příprava intenzivnější. Bylo potřeba zařídit povolení a další věci přes různé agentury. S rodiči jsme jeli já se starším bráchou. Mladší, devítiletý, musel zůstat doma. Bylo mu to trochu líto, ale zároveň chápal, že je ještě moc malý.
Co jste potřebovali za vybavení?
Základ je kvalitní stan, spacák a boty. Měli jsme péřové bundy, byly super, zvlášť na spaní. :) Když jsme šli na Pik Lenina a bylo potřeba jít po ledovci přes trhliny, potřebovali jsme i lano. Bylo to lepší, jistější.
A co trénink před cestou?
No, měl by být, ale moc jsem to nestíhala. Přijímačky, maturita... Občas jsem si došla zaběhat, ale jinak nic moc. My jsme na tom s kondičkou ale nikdy nebyli špatně, jsme docela sportovní rodina, tak to šlo.
Jaký je Pamír?
Když jsme tam přijeli, neviděli jsme kopce jako v Alpách, které nám přijdou velké, bylo to ještě větší, ohromné. Naším cílem bylo vylézt alespoň na jeden vrchol. Měli jsme ale velké štěstí, že jsme vylezli na dva. Strašně moc záleží na počasí.
Jak to tam vypadá s počasím?
Ve dne je tam hrozné teplo. To jsme se pořád mazali a stejně jsme se celí loupali, i nosní dírky zevnitř, jak se to odráží od sněhu. Měli jsme speciální ledovcové brýle, s hodně UV. Když zalezlo sluníčko, byla zima. Radši jsme to neměřili. Večer jsme doufali, že nebudeme muset vylézat v noci na záchod. I ve stanu bylo pod nulou. Když jsme si třeba večer nechali rozmrznout ze sněhu pití, museli jsme ho mít do rána u sebe ve spacáku, jinak znovu zmrzlo.
Jsou tam šerpové (nosiči a pomocníci horolezeckých expedic)?
V Číně byli a byli dost drazí. Bylo pěkné vidět ten kontrast horolezci – šerpové. Šerpové šli nahoru v nějakých džínách a keckách a horolezci všichni ve velkém vybavení. Do sněhu si už ale taky vzali nějaké pohory, ale jakési staré.
Bylo by jiné jet tam s někým jiným než s rodinou?
Určitě. Když už někdo nemůže, tak ho rodina nenechá. Mně už se na ten druhý kopec nechtělo, už jsem byla vyšťavená, ale oni mě tam prostě dotáhli: musíš, musíš, pojď. Myslím, že kdybych byla jen kámoš, tak by mě poslali zpátky do tábora, abych tam na ně počkala. Rodina si mnohem víc pomůže, je solidárnější.
Jak se řeší v takovém extrému nějaký konflikt?
Nesmíme se hádat. My jsme pak radši i občas střídali stany. Měli jsme totiž dva stany po dvou. Někdy jsem spala s bráchou, někdy s mámou, abychom si tak nelezli na nervy. Jinak to bylo v pohodě.
Báli jste se někdy o sebe?
To ani ne, nebyl důvod. Možná i proto, že rodiče mají dost zkušeností. Cestou dolů z druhého kopce jsme ale potkali jednoho Íránce, který byl téměř v bezvědomí, měl horskou nemoc. Nahoru vyběhl moc rychle, neaklimatizoval se. Tak toho jsme pomáhali stáhnout dolů. O člověka, kterého neznám, se asi nemůžu tolik bát, ale zas jsme ho tam nemohli nechat. Zabalili jsme ho do stanu, ovázali lanem a stáhli jako housenku asi o 150 metrů níž, kde už byly stany. V horách se pozná každý metr. Další den už sešel s pomocí sám. Potkali jsme ho ještě za pár dní a už byl v pořádku.
Jak dlouho jste šli nahoru?
Na ten první kopec skoro dva týdny. To jsme chodili pořád nahoru a dolů, než jsme se vydali úplně na vrchol. Z druhého kopce jsme byli během pěti dnů zpět. To už jsme byli aklimatizovaní, bylo to rychlejší. Člověk se musí připravit.
Připouštěli jste si, že byste se třeba nevrátili?
Ne, to si člověk nesmí připustit. To je pak víc depresivní a bojí se. A když se bojí, má víc šancí, že někam spadne. Vždycky je možnost, že se něco může stát, ale nepřipouštěla jsem si to. Když jsme skákali přes nějaké trhliny, tak jsem si říkala, však mě jistí lanem, tak by mě vytáhli. Bez strachu jde všechno mnohem líp. Je ale potřeba mít přirozený respekt. Když je člověk moc sebevědomý, může dělat blbosti, a to může skončit špatně.
Na památníky mrtvých horolezců jsme se šli radši podívat, až když jsme sešli.
Jak dlouho se dá užívat vrchol?
Nahoře jsme vždycky maximálně půl hodiny, abychom stihli dojít dolů, než se změní počasí. Takže vyfotit se, vrcholová pusa, vrcholová čokoláda a jdem. Někdo má vrcholového panáka. My s bráchou to nemáme rádi, tak máme čokoládu.:)
A ten příjemný pocit?
To až se sejde dolů. Když člověk vyjde nahoru, je to super, ale když nesejde dolů, je to na nic. Úplný konec je až dole.
Jak víte, kudy jít? Jsou tam značky?
Měli jsme GPS. Když se viditelnost zhoršila během cesty, šli jsme podle ní. Ona si pamatuje cestu, kudy jdeme nahoru a při cestě dolů hlásí, když sejdem z cesty. Nejsou tam žádné turistické cesty. Nahoru i dolů se jde stejnou cestou. Je to důležité hlavně kvůli trhlinám. Trhliny se během roku mění, zapadají, udělají se nové... Proto se tam nedá vyznačit stabilní cesta. Třeba v Alpách jsou pevné cesty, které se nemění, ale střední Asie, to je rozdíl.
A jaké tam bylo jídlo?
V Kyrgyzstánu vaří výborně, mají žlutou rýži, hodně skopového masa. V Číně vaří samé řasy. Když jsme šli nahoru, vařili jsme si sami – těstoviny, salám, pytlíkové polévky...
Je rozdíl mezi českou čínskou a čínskou čínskou polévkou?
Čínská čínská polévka je strašně pálivá. Na dvoje nudle jsme si dávali půl koření. Když jsme byli v Číně v nějaké restauraci, brali jsme cokoliv nepálivého. Nás pálilo i jejich nepálivé. Těšila jsem se na řízek!
Co Ti tam ještě chybělo?
Sprcha. A s mámou jsme se těšily, až budeme doma vařit a rozložíme si věci přes celou kuchyň, nejenom ten malý vařič a jeden ešus ve stanu. Samozřejmě se nám ale stýskalo i po lidech, které máme rádi. Bylo to dlouhé.
Kupodivu jsme tam celkem dobře přežili bez internetu. Když jsme se mohli připojit, tak jsme se připojili, ale neměli jsme žádný absťák. Jen v Číně se nešlo připojit k facebooku. Ten tam mají zablokovaný režimem.
Mění se díky takové dovolené rodinné vztahy?
Myslím, že jsme si bližší. Když spolu strávíme třeba měsíc ve stanech, tak se bavím jen s rodiči a bráchou. Máme spolu dobrý vztah. Myslím, že se známe mnohem víc než v jiných rodinách.
Doporučila bys holkám lezení?
Jasně, je to super, ať už na stěnu nebo kamkoliv. Jednak si člověk vyzkouší něco nového, jednak kluci horolezci mají nejhezčí postavu, protože posilují úplně všechno najednou :), a taky jsou horolezci většinou hodně přátelští. Člověk se musí naučit věřit sám sobě. Musí si věřit, kam dosáhne, kde se ještě udrží a kam už radši nejít. Naučí se odhadnout věci. Řekla bych, že se tam dá naučit taková ta zdravá sebedůvěra.
Liduška (časopis IN!dívčí svět - listopad 2011)
