Proč jste se rozhodli postavit v Ugandě právě školu?
Naším cílem totiž nebylo a není školu jen postavit. Uděláme všechno proto, aby se naše škola stala modelem správného vzdělávání pro ostatní ugandské školy v jejím okolí, např. dodržování rozvrhu hodin, používání školních pomůcek, knih. Běžně tam děti do školy buď nechodí, nebo chodí do přeplněných tříd (více než 100 dětí na jednoho učitele), kde je učí nedostatečně vzdělaní učitelé, bez jakýchkoliv školních pomůcek, mnohdy i bez střechy nad hlavou (doslova pod stromem).
Mimo to také připravujeme kurzy pro negramotné rodiče dětí a další zájemce z komunity. Důležité také je, že škola sv. Jana Nepomuckého stojí nedaleko naší nemocnice sv. Karla Lwangy (kterou jsme v Ugandě postavili a provozujeme). Oba tyto projekty propojíme. Víme, že v Africe denně zemřou tisíce dětí na nemoci, proti kterým se lze chránit. Šíření informací o tom, jak se chránit, je zde proto zásadní.
Co se naopak můžeme učit my od Uganďanů?
Pokud bych měla něco obzvláště vyzvednout, tak by to byl ugandský optimizmus. Ráno vyjdete z domu a nemusíte se moc obávat, že se na vás budou celou cestu do práce, do školy lidé mračit, že když se na někoho usmějete, budete považováni za blázna nebo snad opilce :). Je zvláštní, že člověk se s tak vřelým a dobře laděným přístupem setkává v oblasti, kde by si mohl říci, že právě to je to místo na světě, kde lidé mají opravdu právo si stěžovat. Vím, že někteří z nich považují nyní za moderní stěžovat si na všechny své životní nedostatky, možná se to učí od nás. Pokud ano, tak bych byla mnohem raději, kdyby to bylo obráceně a my se učili od nich.
Uganda je především křesťanská země...
V Ugandě má „víra”, a to jakákoliv, pro lidi velmi silný význam a je to něco naprosto samozřejmého. Často jsem se setkávala s tím, že místní lidé nechápali, že v naší zemi máme nevěřící lidi. Nedokázali pochopit, jak může někdo nevěřit v žádného Boha. „Ke komu se obracejí? Komu děkují, když se jim daří? Jen sami sobě?” říkávali. Například každou schůzi, kterou jsme kdy v Ugandě měli (ať už s vysokými církevními nebo vládními představiteli, nebo s našimi sociálními pracovníky na vesnici), jsme vždy začínali úvodní modlitbou. Je to něco, co je v Ugandě prostě samozřejmostí.
Na fotkách můžeme vidět děti v evropských uniformách. Na tradičních fotografiích z Afriky však děti bývají ve svém domorodém oblečení.
V Ugandě mají všechny děti povinnost nosit do školy uniformu. Každá škola pak má pro své uniformy vlastní design. Např. v naší škole nosí děti uniformy v barvách České republiky. A musím se přiznat, že s nošením uniforem v případě Ugandy souhlasím. Každé dítě, které má uniformu, tak má alespoň jedno pěkné, nepotrhané oblečení. Navíc uniformy také stírají rozdíly mezi dětmi – neupozorňují na to, kdo je nejchudší ve třídě. Všichni mají stejné šaty.
Proč jsou všechny děti bez vlasů? Má to nějaký praktický důvod, nebo je to otázka místní kultury?
Učitelé v Ugandě dětem vždy říkají, že kdo má kratší vlasy, méně se stará o svůj zevnějšek a má tak více času na studium. S žádným oficiálním nařízením o tom, jak dlouhé vlasy mohou děti do školy nosit, jsem se nesetkala, ale většina dětí od svých učitelů slýchá právě ono „doporučení” a rodiče se jím řídí. Po dokončení střední školy se pak dívky obratem mění v krásné mladé slečny, které již nosí typické africké copánky a jiné účesy. Je zajímavé, že všechny ugandské dívky a ženy nemají vlastní vlasy nijak zvlášť dlouhé a nastavují si je umělými příčesky.
Školačka Nassimu
Nassimu Zawedde je desetiletá, usměvavá a veselá dívka. Od 1. února tohoto roku začala chodit do třetí třídy základní školy sv. Jana Nepomuckého ve vesnici Kitula v Ugandě. Nassimu patří k nejlepším žákům ve třídě. Doma se snaží pilně připravovat na každý školní den a ve třídě je velmi aktivní. Při našem rozhovoru se ze začátku trošku styděla, ale po chvíli se rozpovídala o své rodině i o nové škole. Po skončení rozhovoru běžela s ostatními spolužáky na svůj zasloužený oběd, posho (hutná kukuřičná kaše) s fazolemi.
Nassimu, kde bydlíš a kolik máš sourozenců?
Bydlím v sousední vesnici Ajjiija, kousek od školy. Mám dvě sestry a tři bratry.
V jakém domě bydlíte?
Bydlíme v malém domku z cihel s plechovou střechou. Žije nás tam celkem sedm.
S čím doma pomáháš?
Doma pomáhám mamince s nošením vody, umýváním nádobí a někdy i trošku vařím. Když je potřeba, pomáhám také na naší zahradě. Ráda se také starám o své mladší sourozence, se kterými si po škole hraju.
Jak vypadá tvůj školní den? V kolik ráno vstáváš?
Ráno vstávám v pět hodin. Pozdravím rodiče, pomůžu s domácími pracemi a chystám se do školy. Musím se umýt, vzít si hezké oblečení, boty a ponožky. Potom jdu s kamarády do školy. Ve škole máme ráno snídani, sladkou kukuřičnou kaši, a po dopolední výuce oběd. Potom někdy pomáháme s úklidem školy nebo si hrajeme a zpíváme. Domů se vrátím odpoledne, pomáhám s vařením nebo uklízením. Večer se všichni sejdeme a povídáme si, co se komu během dne stalo. To mám nejraději.
Jaké hry ráda hraješ? Umíš si vyrobit nějakou hračku?
Doma se sourozenci a kamarády hraju ráda vybíjenou. To se hraje tak, že si dva hážou míčkem a uprostřed stojím já a snažím se, aby se do mě netrefili. Taky mě baví skákání přes provaz. Provaz a míč umím vyrobit, dělám je z banánového listí. Ráda si také společně s kamarádkami vyrábím panenky.
Jak se ti líbí v nové škole a jaký předmět máš nejraději?
Škola se mi moc líbí, hlavně barevné třídy. My máme zelenou. Mám ráda taky naši paní učitelku Harriet, která nás učí angličtinu, a angličtinu mám také nejraději. Také se mi líbí, že je tu hodně bazungu (bělochů).
Jaké jiné předměty ve škole máte?
Máme ještě matematiku, společenské vědy, náboženství a výtvarnou výchovu. Ta mě také moc baví, protože nás učí paní učitelka Hana z České republiky (dobrovolnice Arcidiecézní charity Praha – pozn. red).
Čím bys chtěla být, až budeš velká?
Jednou bych chtěla být zdravotní sestřičkou a pomáhat malým dětem.
Jaké jídlo máš nejraději?
Doma pěstujeme banány, kasavu, sladké brambory a avokáda. Ráda jím matoke (kaše z vařených zelených banánů – pozn. red.) a rybu. Z ovoce mám také ráda mango.
Viděla jsi něco zajímavého?
Jednou jsem byla s maminkou v Kampale, našem hlavním městě. Jely jsme přes velký most a viděla jsem továrnu na Coca-colu. Moc se mi to líbilo.
Co bys dělala s milionem ugandských šilinků (10 000 Kč)?
Jela bych se podívat do Anglie, také bych si koupila auto a Coca-colu.
Víš něco o České republice?
Vím, že tam jsou moc hodní lidé, protože postavili naši školu. Za to bych jim tam chtěla jet poděkovat.
Jarmila (časopis IN!dívčí svět - září 2010)
