Nebojím se učitelů, ale spolužáků

Začalo to v první třídě. Tehdy jsem vstoupila do třídy plné dětí s radostí, že si najdu kamarádky. To jsem ještě netušila, co mě během následujících pěti let čeká…
Ze začátku se to zdálo být nenápadné a nevinné, občas nějaké nadávky a poznámky kvůli mé víře, oblečení, všemu možnému. Postupně se to stupňovalo.

Dodnes si vzpomínám na okamžik, kdy jsem šla ze školy domů a říkala si, že mi to patří, protože jsem se narodila jako holka, které mají právo nadávat, a bylo mi líto, že jsem mezi nimi tak nízko postavená.
Když mě začali bít, doma se to rodičům přestalo líbit. Já nechtěla chodit do školy, v noci jsem brečela. Nedokázala jsem prostě pochopit, že to, co se děje, není skutečně moje chyba. Všimla si toho jedna učitelka a doporučila rodičům, abych přešla na jinou školu, tam už se to naštěstí neopakovalo. Od té doby jsem se s tímto způsobem ponižování nesetkala. V nové třídě jsme se sice někdy s holkami nepohodly, ale vždy byl někdo, kdo se se mnou bavil.
Teď jsem na střední, ale zase potkávám ty stejné lidi. Poznávám je moc dobře, ale oni mě už asi ne. Ne že by mě to nějak mrzelo. Přestože jsem jim dávno odpustila, stále z nich mám ve skrytu duše strach a nikdy nepochopím, co může někoho vést k takovým činům.

Asi nejvíc mi bylo líto, že po mém odchodu si tehdy našli další oběť. Jejich chování mělo obrovské dopady na to mé, dodnes mám problémy důvěřovat lidem kolem sebe a navazovat s nimi kamarádství, ale naštěstí se to pomalu ale jistě mění k lepšímu. Dělalo mi problémy přijmout sebe samu. Postupem času jsem jim odpustila, už jsem nechtěla žít v pocitech křivdy.

Tehdy byl nejhorší asi ten pocit bezmoci, kdy na vás někdo útočí a nikdo se nepostaví na vaši stranu. Proto až uvidíte, že někomu ubližují, prosím, nepřidávejte se na stranu útočníka svým mlčením. Nedělejte, že to nevidíte. Tím ubližujete i vy. A jestli ubližují vám, nepřijímejte to jako svůj úděl, každá situace se dá řešit. Potom, co jsem přešla na jinou školu, jsem přišla na to, že jsem to měla udělat mnohem dřív... Eva, 16 let

Otázky na psychologa

Kdo je nejčastěji šikanován? Jaký typ lidí to je?
Každá skupinka, pokud se v ní probudí „virus šikany”, si svou oběť najde. Někdy to vypadá, že výběr je úplně náhodný. Oběť totiž spíše než tím, že má specifické vnější charakteristiky (vizáž, barva pleti, vkus, sociální poměry nebo odlišné hodnoty než zbytek skupiny...), přitahuje pozornost neschopností zakrýt vlastní strach.
Kdo propadá panice, na „žertíky” odpovídá bojácně a ztrácí ve střetech hlavu, ten přitahuje pozornost agresorů. Jakákoli vnější odlišnost je pak pro agresory „ospravedlňující příčinou” jejich jednání.
Obětí se tak může stát kdokoli, kdo je v určitém směru „nejslabší z nejslabších”. Nemusí jít nutně o fyzicky slabé jednotlivce, nemusejí mít ani žádný tělesný handicap.

Jak může šikanovaný mladý člověk čelit útokům na svou osobu? Může pomoci změna image?
Pokud je někdo dlouhodoběji bezdůvodně a různými způsoby omezován a trýzněn, nestačí změnit image. Vnější rozdílnost je jenom záminka. Agresora vábí strach oběti, ale ta je málokdy schopna z jeho sevření vystoupit, ukázat, že se nebojí...
Agresor používá dokonalý fígl. Tvrdí své oběti, že za násilí, které zažívá, si může vlastně sama. Oběť se může snažit, téměř se stavět na hlavu a stejně dostane „nakládačku” – pocit viny se zvětší a strach naroste. Ideální terén pro další útok.
Podstatné je uvědomit si, že nikdo nemá právo nikomu z jakéhokoli důvodu ubližovat, a snažit se vyhledat pomoc co nejdříve.

Je v současnosti šikana na školách častější než dřív, nebo se o ní dříve jen tolik nemluvilo?
O šikaně se v minulosti tolik nemluvilo. V současnosti přispívá k šikaně obecné klima společnosti, které k ochraně slabých není příliš příznivé.

Může jednotlivec šikaně své osoby nějak zabránit? Udělat něco, aby se nestal potenciální obětí šikany?
Se šikanou je potřeba otevřeně bojovat za pomoci ostatních. Co nejdříve se obrátit na důvěryhodnou dospělou osobu, hledat spojence i mezi kamarády. Mluvit o tom, co se děje a nenechat se odbýt tím, že jde jen o maličkosti. Pokud ve svém okolí nenajdete pomoc, nevzdávejte to. Obraťte se na Linku bezpečí (116 111) nebo přímo na Společenství proti šikaně www.sikana.org.
Do boje proti šikaně se můžete zapojit i vy sami. Pokud vidíte šikanu ve svém okolí, můžete spolu s učitelem nebo výchovným poradcem požádat o workshop, vypracovat projekt, prostě se o šikaně všichni společně dovědět víc a tím snížit nebo zastavit její zničující účinek.

Jak vypadá šikana

nadávaj mi
dělaj mi naschvály
rejpaj do mě
když se učitel rozhoduje, koho vyzkoušet, dycky mu poraděj mě
když nejsem ve škole, říkaj učitelům, co není pravda
když něco provedou, snažej se to svalit na mě
když učitel se zeptá, jestli někdo má tahák, hned se všichni ozvou, že ho mám já
všichni maj strašnou radost, když dostanu špatnou známku
když sem služba, tak všichni schválně udělaj ve třídě nepořádek
nepustí mě mezi sebe, když si povídají
ve frontě na oběd mě předbíhají
když čteme o nějakém blbci, hned říkaj, že je to o mně
když je ve třídě smrad, hned řeknou, že jsem si prd
povyšujou se nade mnou
když něco udělám, hned to všem řeknou
plivou mi na židli a na všechny ostatní, abych si nemohl najít jinou
na výtvarce si ode mě vezmou štětec a nic mi neřeknou a maj z toho strašnou srandu, když ho hledám
když už mi poraděj, tak špatně
někdy mi tašku zamknou do skříně a říkaj, že od ní nemají klíč
když se učitel zeptá, kdo chybí, tak místo mého jména řeknou nadávku