Spolužák
Hned na začátku prváku na střední škole jsem se zamilovala do svého nového spolužáka. Byl vysoký, černovlasý, sportovní postava, no, přesně můj typ. A protože já jsem se mu taky líbila a celkem jsme si rozuměli, netrvalo dlouho a začali jsme spolu chodit. Mělo to své výhody – stejná třída, stejné starosti i radosti, byli jsme hodně času spolu a pořád bylo o čem povídat a co řešit. Až později jsem si uvědomila, že jsem si ve své nové třídě ani nestačila najít pořádnou kamarádku. Honza mi prostě stačil a s ostatními holkami jsem se bavila jen tak povrchně – o nových kalhotách či botách a o domácích úkolech. Celý prvák jsem tedy prožila docela pohádkově. Je pravda, že holky i kluci si z nás často utahovali a měli hloupé poznámky na nás dva zamilované, ale nikdy mi to zvlášť nevadilo. Většinou jsme se tomu odpoledne s Honzou smáli a dělali si legraci na účet celé naší třídy. Ve druháku ale přišel zlom. S Honzou nejsme ze stejného města a o prázdninách jsme se viděli jen málo. Já jsem navíc měla brigádu, takže volného času taky moc nebylo. Náš vztah tak pomalu mizel a mizel, až zmizel úplně a my jsme se s Honzou rozešli. Najednou jsem si uvědomila, že ve třídě nemám nikoho, s kým bych se mohla bavit. Holky už měly své party a mezi sebe mě moc nepočítaly a mezi nimi i kluky šly o mně jen drby. Sice s Honzou jsme se trochu pořád bavili, ale myslím, že se mi snažil dost vyhýbat. Ty první měsíce druháku byly hrozné a ve třídě jsem se cítila hrozně sama. Byla jsem přesvědčená, že s touto třídou ani k maturitě nedojdu a přestoupím raději na jinou školu. Naštěstí jsem se postupně s holkami víc a víc seznamovala a dneska už mám ve třídě i kamarádky. Jedno ale vím jistě, se spolužákem už bych nikdy chodit nezačala.
(Ilona 18)
Na lyžáku
Chodím na víceleté gymnázium a nebýt loňského lyžáku, asi bych si Ondřeje nikdy nevšimla. Byl to vždycky takový tichý a ne moc hezký kluk z vedlejší třídy. Vysoký, hubený, často s uhry na obličeji. I když jsme se ve škole často vídali, nikdy mě nezaujal. Holky mi sice říkaly, že při společných hodinách němčiny na mě často kouká, ale tomu jsem se smála. Svoje oči jsem měla jen pro Tomáše z prváku, vtipného baviče celé školy. Když jsme se potkali na chodbě, tak se na mě vždycky hezky usmál, a dokonce si pamatoval i mé jméno. Jednoho dne se tehdy objevila na školní nástěnce nabídka, že prváci mají na lyžáku ještě volná místa a že se můžou přihlásit i studenti z jiných ročníků. Nebylo tedy co řešit a okamžitě jsem se zapsala. Vůbec jsem nepochybovala o tom, že pojede i Tomáš. A taky jel. Během lyžáku jsem si ale všimla, že se krásně neusmívá jenom na mě, ale na všechny holky, a zatímco neustále dováděl s holkami z jeho třídy, mě jen občas pozdravil. Tak to jsem nečekala! Celý lyžák jsem si představovala úplně jinak v Tomášově společnosti. Taky jsem nečekala, že pojede i Ondřej z vedlejší třídy a že si jedno volné odpoledne dodá odvahu a pozve mě na pohár. Protože jsem se zrovna k smrti nudila, šla jsem a spolubydlící jsem řekla, že budu za půl hodiny zpět. Neměla jsem zrovna v úmyslu s Ondřejem strávit celé odpoledne.V cukrárně jsme nakonec seděli tři hodiny a já se divila, že jsem si Ondřeje, který umí být taky zábavný a se kterým mám tolik společných zájmů, nikdy nevšimla. Doma jsme návštěvu cukrárny zopakovali ještě několikrát a teď spolu už půl roku chodíme. I když Ondřej není moc hezký navenek, je hezký uvnitř a je mi s ním fajn.
(Lucka 17)
časopis IN!dívčí svět - březen 2009
