Ze začátku se toho ve škole nezdálo být hodně, víceméně informace co, kde, kdy a jak.. Ale o měsíc později to začalo nabírat sílu. Chtěli po nás čím dál víc! A já se snažila všechno zvládat. Nakonec jsem dospěla k závěru, a nejenom já, jak se později ukázalo, vyzkoušet taháky. Na jednu stranu se říká, že taháky se psát mají, člověk se prý naučí, když je zpracovává. Ale s tím, že by ho neměl použít při písemce, nebo testu, aby zjistil, jak se to u taháku naučil.
Do biologie se nestíhám učit. No nestíhám.. myslím, že v tom je i trochu lenost. Je tam moc nových pojmů a definic. Když jsem se všechno pokusila naučit, do druhého dne to v hlavě už nebylo. Taháky byly v tu chvíli na místě. Ještě k tomu máme učitelku řekněme staršího věku a já ji znala ještě ze základky, protože tam dříve učila.
Její styl je takový: každou písemku hlásí dopředu, přesně řekne co tam bude. Nediktuje otázky na skupiny A, B, protože nemáme ve třídě poskládané lavice za sebou, jak to většinou bývá, ale spojené do dvou půlkruhů. Z tohoto důvodu sedíme při písemkách každý sám v lavici a spolusedící u okna, nebo posunutí do volného prostoru. Podmínky na taháky jsou proto více než výhodné. A to si uvědomili téměř všichni. Z počátku jsem si je psala na papírek, který jsem zasunula pod list a jen posunovala. Později to ale nestačilo a psala jsem si i na ruce. Skoro celý školní rok mně to procházelo, nenachytala nikoho, ale poslední dobou, konkrétně poslední tři písemky, to bylo jiné. A zrovna já měla takovou smůlu!
Psala se písemka, já posunovala papírem a psala, až se mně kouřilo z ruky. Najednou na mě někdo zavolal: "Ale co to vidím! Tahák!" Byla jsem k učitelce zády, tak jsem nejprve ani nevěděla, o koho se jedná a psala spokojeně dál. Až pak mně to docvaklo. Bála jsem se, co se mnou provede a ona nic. Nechala mě a já psala dál. Docela mě to překvapilo. A myslela jsem si, že jsem do příště poučená, že raději nebudu riskovat. Ale co se nestalo. Byla tu další písemka a mně to opět nedalo. Byla jsem vyzbrojená dalším tahákem. Tentokrát jsem měla štěstí. Nechytla mě. Jen ke konci spadly taháky na zem a já nevěděla, co s tím.
Zanedlouho tu byla další písemka a s ní věřte, nevěřte zase tahák. Něco se mně sice podařilo naučit, ale stejně toho bylo pořád moc, že jsme měla popsanou celou ruku a dva papírky z obou stran. Bylo i docela obtížné se při písemce v tom vyznat. Ještě když máte pocit, že nic neumíte a třepou se vám ruce. Opravdu to byla těžká písemka.
Já dopisovala poslední slova a pomalu se radovala, že jsem to celkem zvládla. Ale to jsem ještě nevěděla, co mě čeká v následujících okamžicích. Četla jsem si z taháku na ruce a už jsem měla vše dopsané. Jen jsem se chtěla přesvědčit. To jsem si ale nevšimla učitelky, která stála u okna, tak pět metrů ode mě. Pak jsem slyšela jen: "No to snad ne! Já už zase vidím tahák!" V tom okamžiku jsem sebou trhla, věděla jsem, o koho se jedná. Už mě nenechala jen tak a řekla ať jí přinesu písemku. Uvědomila jsem si, že pod ní mám další taháky.. Pomalu jsem si stoupala a druhou rukou rychle sesunula taháky a šup do kapsy. Vrátila jsem písemku a šla si sednout. Poté mně řekla, ať jdu ten tahák vyhodit do koše."Paní učitelko, já ho mám ale na ruce!" prohlásila jsem. A všichni se začali smát. Učitelka řekla: "Tak zůstaň sedět, tahák na ruce se do koše špatně hází." Uvědomila jsem si, že nevěděla o těch ostatních, co jsem měla schované teď už v riflích. Byla jsem smířená s tím, že budu mít za pět. Další hodinu se rozdávaly a já měla za dva! Byla jsem štěstím bez sebe! A zároveň tentokrát už opravdu poučená o tom, že tahák v biologii do konce školního roku mít nebudu.
Nedávno jsme psali písemku a žádný tahák nebyl! Sedla jsme si nad tím doma a prostě se to našprtala. Při písemce jsme na všechno odpověděla. A ten pocit po písemce byl lepší než s tahákem. Pavča
