Asi jsem povahou dost citlivá, všechno hodně prožívám, někdy možná až moc. Mým největším trápením byla škola. Měla jsem problémy zapojit se mezi ostatní holky a kluky, nevěřila jsem si, bála jsem se zesměšnění a neuměla se bránit. Hodně jsem o sobě pochybo-vala a neměla se ráda. Nesnášela jsem, jak vypadám, a připadala jsem si odporná.
Doma to taky nestálo za nic. Naši se hádali, a když se nehádali, bylo divné ticho. Se sestrou jsme pořád vedly nějaké boje. U nás doma nejsme zvyklí mluvit o tom, co cítíme, a já jsem tedy radši svoje názory a pocity spolkla. Měla jsem strach, že by mě stejně nikdo nepochopil. Neumím si představit, že bych šla za mámou a popovídala si s ní o tom, co mě trápí. Když mě někdo naštval, vylila jsem si vztek na sobě. Zavřela jsem se do koupelny a řízla se nebo se fackovala nebo bila do hlavy.
Rodiče si mých jizev všimli až po roce.
Teď mi je 15 let a rozhodla jsem se s tím něco dělat. Protože vím, že se z toho sama nedostanu, chodím k psychologovi. Hodně mi pomáhají léky. Poradil mi různé fígle, se který-mi se to dá zvládnout. Ne, že by se myšlenka na pořezání už neobjevila, ale vím, jak zacházet se svými problémy jinak. Učím se říkat svoje názory a mluvit s druhými o svých pocitech. Dnes už se raději pohádám a pak se mi uleví. Pohodu mi taky přináší sport, chodím běhat a přihlásila jsem se na kickbox. Někdy mi pomáhá čmárat se fixem po ruce nebo si dát na zápěstí gumičku a ve chvílích vnitřního napětí gumičku napnout a pustit.
Myslím, že to zvládnu.
Alena, 15 let
Co je to sebepoškozování a proč to člověk dělá?
Sebepoškozování je vědomé, záměrné, často opakované sebezraňování.
Ten, kdo to dělá, nemá v úmyslu zemřít. Zraňuje se, protože mu to přináší úlevu. Typické příznaky a průběh popsala Alena ve svém příběhu.
U koho se sebepoškozování objevuje?
Dospívající, kteří trpí sebepoškozováním, jsou z velké části lidé s takzvaným nevyváženým vývojem osobnosti, který se projevuje různým způsobem. Takový člověk je výrazně citově nestálý, nálada se u něho často střídá, třeba i v průběhu několika hodin. Emoce bývají silné a on má sklon je spíš potlačovat, zvlášť ty negativní. Má hodně záporný vztah k sobě a ke svému tělu. Děvčata třeba říkají, že se nenávidí. Takoví lidé obvykle vnímají svět černobíle. Některé lidi šíleně milují, druhé naopak nenávidí. Přitahují je extrémy, jejich chování může být nevypočitatelné. Mezi vrstevníky mívá takový člověk pocit, že je „jiný“, nerozumí druhým a prožívá pocity velké prázdnoty.
Je ale pravda, že pokud si někdo sám ublíží, ne vždy se musí jednat o nevyvážený osobnostní vývoj. Někdy může být sebepoškození jednorázové a dospívající tím může dát najevo dospělému, že se něco děje, že něco není v pořádku. Pak je potřeba o problému ihned mluvit.
Co může pomoci?
Důležité je najít vhodný ventil citového napětí. Pro někoho to může být pohyb, nějaká výtvarná činnost, hudba, procházka v přírodě, ježdění na koni atd. V každém případě je dů-ležité se učit jinak zacházet se svými pocity, především se vztekem – neobracet ho proti sobě, ale vyjádřit ho! I za cenu toho, že se s druhým třeba pohádám! (Pak se můžu zase udobřit :)) Učit se otevřeně mluvit o tom, co si myslím a co cítím, je nejlepší způsob, jakým mohu uvolňovat svoje vnitřní napětí.
Důvody, proč přestat
- Úleva, kterou sebepoškozování přináší, trvá jen chvíli, nemá dlouhodobý účinek a problémy se nevyřeší.
- Po řezných ranách zůstávají ošklivé jizvy.
- Sebepoškozování je návykové. Právě tak, jako vzniká návyk na omamnou látku, se může člověk stát závislý i na pocitu úlevy, který prožívá při poranění. Sebepoškozování se tedy může stát závislostí, která se vymkne kontrole.
- Velkým rizikem sebepoškozování může být chybné sebezranění, které může skončit smrtí.
Co je důležité?
- Když mám nutkání se poranit (nebo když vidím, že moje kamarádka má tenhle problém), e nutné nezůstat s tím sama.
- Říci někomu blízkému, s čím zápasím a co se se mnou děje.
- Rodiče by v takovéto situaci rozhodně neměli na své dítě křičet nebo jej za sebepoškozování trestat! (Dotyčný se už sám trestá dost!)
- Dalším krokem by určitě mělo být vyhledání odborníka, který této problematice rozumí. Psychologa, který pomůže formou psychoterapie, nebo psychiatra, v jehož možnostech je předepsat léky, které zmírňují nutkání k sebepoško-zování. Tam, kde sebepoškozování trvá delší dobu, jsou léky nezbytné.
PhDr. Bernadeta Bechyňová
klinická psycholožka
Psychoterapeutická poradna
Ostrovského 3, Praha 5
Tel. 721 963 471
