Obvykle jsme byli v kuchyni, dělali jsme si úkoly nebo jsme se dívali na televizi. Radostně jsme vyskočili, když jsme uslyšeli to důvěrné známé zvonění.Utíkali jsme dolů po schodech, dveře jsme otevírali dokořán a otec nám hned říkal: „Jak to, že vám to trvalo tak dlouho?”
Ta chvíle, když se otec vracíval domů, byla nejhezčí z celého dne.
Je ještě jedna vzpomínka, která mě bude navždy provázet. Týká se toho, co bylo pro otce každodenním rituálem – večeře.
Všichni jsme společně usedli ke stolu, on položil dlaň na maminčinu ruku a řekl: „Jestlipak vy dva víte, že máte tu nejneobyčejnější maminku na světě?”
Byla to věta, kterou s láskou opakoval každý večer.
Rituály jsou cvičením srdce.
(Pohlazení pro duši, Portál 2006)
zdroj:www.dobrejitro.cz
