Víš proč se Vaši rozhodli být pěstounskou rodinou?
Tatínek měl v sobě tu touhu už od dětství, ale maminka o téhle otázce začala uvažovat, až když se nám jedno miminko narodilo mrtvé. Pak se rozhodli.
Když si brali rodiče další děti, mluvili s Vámi o tom?
Mluvili s námi o tom vždycky a každý měl právo veta, kdyby jeden řekl ne, tak bychom si nikoho nevzali. Až teď při poslední holčičce nás musela být „jenom” nadpoloviční většina.
Vzpomínáš, jaké to bylo, když přišel první nevlastní sourozenec?
To jsem ještě nebyla na světě, ale rodiče mi vyprávějí, jak jsem jim vůbec nechtěla věřit a hádala se s nimi, že Matěj přeci je náš vlastní. :)
Jaké vlastnosti musí mít pěstouni a jaké se čekají od vlastních dětí?
To je těžký takhle shrnout, ale rodiče-pěstouni by rozhodně měli být trpěliví. Přijaté děti předtím nedostaly příležitost žít v prostředí, kde se lidi mají rádi, tak to prostě neumí. A život je o příležitostech.
Vlastní děti by si měly hlavně uvědomit, že ty přijatý si v nich budou hledat vzory, a to je děsná zodpovědnost. Taky je hodně důležité naučit se některé věci přehlížet a mít ty druhé rád takové, jací jsou.
Probírali jste s rodiči postupy, jak pomoci novým dětem?
Probírali, určitě. Naši si jsou vědomi, že nikdo prostě nemá patent na rozum, a hodně s námi o těchhle věcech diskutují. Největší problém v poslední době, o kterém jsme mluvili, je např. jak je naučit říkat mami a tati. Tady musíme pomoct my.
Nežárlila jsi na příchozí děti, že je mají rodiče třeba radši?
Nepamatuju si na to a možná je to tím, že jsem už od 12 let na „intru” a když přijedu domů, tak jsem jim vzácná ;-).
Co pro Tebe bylo největší překvapení u nevlastních sourozenců?
Opravdu výtečně se umí radovat, když něco dokážou samy, a neustále mě překvapují, že se na mě v pátek, když přijíždím z „intru”, opravdu těší a je to na nich vidět, obzvlášť ty mladší. Je to případ od případu, někteří moji bratři (nevlastní) zase naopak vůbec neumí dát najevo svoje emoce. A co opravdu vázne, je přátelství mezi nimi navzájem.
Někdy se člověk neshodne ani s vlastním sourozencem. Je to těžší s přijatým?
Myslím, že o něco těžší to je, hlavně se s nimi musíte bavit na jejich vlně, která je pro mě někdy opravdu dost záhadná.
Neštvalo Tě někdy, že je vás tolik?
Štvalo, a jak často. Člověk občas potřebuje klid a ticho, a to u nás doma prostě není. A taky mě štve, když mi nikdo nechce uvěřit, kolik že to mám vlastně sourozenců :).
V čem vidíš klady a zápory dětství v pěstounské rodině?
Já jsem sice hodně citlivá, ale přijde mi, že díky tréninku, který dostávám od sourozenců, jsem psychicky víc v pohodě. Víc toho „zkousnu”. Na druhou stranu se opravdu neoblékám podle poslední módy, a když se u nás vaří pro míň osob, tak pak ještě týden dojídáme zbytky:).
Až budeš mít rodinu, vzala bys si také dítě do pěstounské péče?
Já doufám, že na to rozhodování nebudu sama :), ale nějak zásadně proti bych nebyla. Určitě chci s takovýma dětmi pracovat, ale jestli jako maminka, vychovatelka nebo psycholožka v dětském domově, to se uvidí.
Určitě musíš mít spoustu nejrůznějších „veselých příhod” ze sourozeneckého života. Sem s nimi.
Mám hodně starších bratrů a oni to jsou všichni takoví „kecálisti”. Třeba jednou, když jsem zjistila, že mám i nevlastní sourozence, jsem se ptala, jestli já taky nejsem z děcáku, a oni mi řekli, že jo a že jsem se dřív jmenovala Vopičková. Naši mě pak museli ukazovat fotky z porodnice a uvěřila jsem jim, že opravdu jsem vlastní, stejně až po maminčině ujištění, že jsem byla v jejím bříšku :). Nebo mi nakecali, že sirky se vyrábí tak, že se vezme strom a tak dlouho se osekává, až z něj zbude ta jedna sirka. A víte jak dlouho jsem pak šetřila sirkama? :)
Divila a obdivovala se Helena (časopis IN!dívčí svět - květen 2010)
