Na „Volný pád” mě přihlásil můj kamarád, který mě chtěl sbalit. Říkala jsem mu totiž, že v čajovnách nepoznám, jaký doopravdy je, a potřebuju ho vidět i v jiných situacích, než s ním začnu chodit (jestli je sobeček, lenoch nebo jak se chová v partě – svůj záměr jsem mu samozřejmě neprozradila). Na přihlášce stálo, že zažijeme dobrodružství, účastnit se prý může kdokoliv od 15 let a s sebou si máme vzít jen nepoužitelné hadry. Na fotkách vedoucích byli samí sympatičtí lidé, tak jsem si řekla, proč to nezkusit.
První překvapení
Víkendu se účastnilo asi 20 lidí, kteří se vzájemně neznali, a už počáteční setkání s vedoucími mě celkem vylekalo. Když jsme vystoupili z autobusu, zavázali nám oči, museli jsme se chytnout za ruce a jít s krosnami po poli. Je zajímavé sledovat, jak se velcí, silní kluci musí přizpůsobit kroku holek nebo je poslepu chytnout, když padají. Někde v lese nám potom oči rozvázali, rozdělili nás do 5 skupinek a každou vyslali jiným směrem, ať si najde podle plánku chatu. Na cestě byly zvláštní úkoly, třeba nést naše krosny bez použití rukou, jeden z nás se nesměl půl kilometru dotknout země a podobně.
Neuvěřitelné úkoly
Od té doby nás čekaly samé děsné věci a já jsem nechápala, jak jsem se mohla přihlásit (dobrovolně!) na takovou hrůzu. Plazili jsme se v blátě jako vojáci, tančili na košťatech na návsi, tvořili z Hubba Bubba žirafu nebo ufouna. Taky jsme pomocí víček plnili pet láhve umístěné na kopci, zatímco voda byla pod kopečkem v řece. V noci jsme v tříčlenných skupinkách chodili po okolí, jeden z nás měl zavázanou pusu, jeden ruce a jeden oči (ten znal cestu z mapy). Ručkovali jsme mezi skalami na laně, strach z výšky musel stranou. No prostě neuvěřitelné věci. A nejde říct najednou „ne, já už nemůžu”, protože celý tým, který se na každou soutěž obměňuje, na tebe spoléhá a případně na tebe musí počkat.
Povídání o Bohu
Na začátku nám vysvětlili, že nás nikdo nebude kontrolovat, protože s námi chtějí mít vztah založený na důvěře. Dozvěděla jsem se také, že vedoucí a někteří účastníci jsou věřící. Trošku mě to rozmrzelo, protože jsem čekala, že budou nějaká „kázání” nebo že se nás během víkendu budou snažit o něčem přesvědčit, ale to jsem byla pěkně hloupá. Jak jsem je během víkendu pozorovala, nebyli to žádný fanatici ani suchaři. Jejich úkolem rozhodně nebylo nás obrátit, ale spíš nám dát zažít, jaké to může být, když máte kolem sebe kamarády, legraci a dobrodrůžo, a že křesťanství není jen o kostele, ale i o živém šíření lásky a Boha kolem sebe. Večer jsme si různě povídali, co pro nás znamená Bůh, a každý měl možnost něco říct. Podle vyprávění bylo vidět, že spousta „nevěřících” se na víru dívá jako na omezení a různá přikázání, což je asi špatný výklad.
A co můj kamarád?
A jak to dopadlo mezi mnou s kamarádem? Moc se neosvědčil, záleželo mu hodně na jeho výkonu a na ostatní se moc neohlížel. Ale poznala jsem někoho mnohem lepšího. Byl to jeden z vedoucích, který nás tam tyranizoval, házel mi sníh na hlavu a smál se mi, když už jsem nemohla. Přesto mě přitahovalo, jak byl vtipný, veselý a akční. Dali jsme si na sebe kontakt a scházeli jsme se i po skončení tábora. Po nějaké době jsme spolu začali chodit a teď už to jsou tři roky. Myslím, že poznat, jak se chová kluk v extrémních podmínkách, je pro vztah mnohem důležitější, než když se sedí v kině. Takže doporučuju!
Připravila Irma (časopis IN!dívčí svět - červen 2007)
