Příběh první
Dva měsíce absolutního štěstí a najednou je to všechno pryč. Jak se to mohlo stát? Co jsem udělala špatně? Vždyť nám spolu bylo tak dobře. Skvěle jsme si rozuměli, tolik jsme toho spolu prožili… a Jirka z ničeho nic přijde a jen tak řekne, že bychom to měli ukončit. Šok! Už je to deset dní a skoro pět hodin a já si v duchu pořád přehrávám jeho věty o tom, že má o vztahu jinou představu, že mi nechce něco zbytečně nalhávat a trápit mě tím, pak poslední objetí a jeho rychlé kroky k přijíždějící tramvaji. Nemůžu ten obrázek dostat z hlavy, stejně jako myšlenky na Jirku, jak krásné to s ním bylo a jak skvělé by to mohlo být.
Romana
Fantazie je úžasná věc. Občas nám ale pořádně dokáže zkomplikovat život. Kdo by nesnil o dokonalém světě? Problém je, když se do svých fantazijních představ zamotáme tak moc, že v duchu plánujeme, co by se mělo stát, a ono to ve skutečnosti dopadne úplně jinak. V tu chvíli máte pocit, že nikdo nemůže pochopit, jaká je to bolest, když se vaše sny zboří jako domeček z karet. Chvíli to trvá, než vám dobrák čas dá zapomenout a jít dál. Je hrozně těžké tomu v tu chvíli věřit, ale utápění se v sebelítosti a rozebírání „coby, kdyby” ten krok k uzdravení ještě víc oddálí.
Příběh druhý
Od začátku to byl hrozně hloupý nápad. Jenže jak mě mohlo napadnout, že to Leoš vezme vážně? Nevinný tanec na zábavě, džus u baru, výměna telefonního čísla a druhý den pozvání na rande. Bylo mi s ním fajn, ne že ne. Courali jsme se parkem a bavili se o všem možném, asi jsme v tu chvíli oba potřebovali s někým být. Najednou z nás byl pár. Na akce nám kamarádi posílali zásadně jednu pozvánku pro dva. Takhle jsem to ale nechtěla. Leoš je prima, mám ho ráda, ale není to ta pravá láska. Nechci s ním být, abych prostě někoho měla. On to nechápal. Vlastně to nechápe doteď. Zásobuje mě stohy SMSek a mailů, ve kterých mě prosí, abych se k němu vrátila, že teď bude všechno jinak. Mám ho ráda, ale na dlouhodobý vztah to prostě není.
Anna
Nikdo nechce být sám. Samota dokáže být neuvěřitelně skličující a ubíjející. Kdo nebyl doopravdy osamocený, nepochopí ten smutek, který člověka zaplaví. Ovšem něco jiného je být osamocený, opuštěný od všech okolo, a být sám se sebou. Každý by měl být šťastný nejprve sám za sebe, ne jen v závislosti na někom dalším. Vztah musí být upřímný, jinak nemá cenu.
Příběh třetí
Jak rychle to začalo, tak rychle to skončilo. A vlastně je to tak možná dobře. Čím víc bychom se na sebe vázali, tím by to teď bylo horší. Byl jsem na půlroční stáži pryč od domova, kde jsem nikoho neznal, mimo rodinu a kamarády, což byl docela záhul, i když už mi bylo dvacet. A já neumím zatnout zuby a pokoušet se to prostě přežít, potřeboval jsem do někoho investovat city. Ale teď když jsem zpátky doma, je vše zase ok. Vlastně jsme s Veronikou neměli ani nic moc společného, kromě toho, že máme oba rádi hip-hop. Takže se přece nic nestalo.
Matěj
Zahrávat si s city druhých není fér. Vlastně je to jeden z největších podrazů, který vás může potkat, tím spíš od člověka, kterému jste doteď bezmezně důvěřovali. Nikdo vám pak nemůže zazlívat, že máte zlost a cítíte se podvedení. Vybijte si svůj vztek jakkoliv (třeba jděte běhat nebo rozškubejte na kousíčky jeho fotku), ale nikdy byste se neměli snižovat k přehnané kritice a pomlouvání toho druhého, ať už osobně nebo formou statusů a komentářů na FB. Víc než toho druhého tím totiž ponížíte sami sebe.
Příběh čtvrtý
Poprvé mě to doslova položilo na kolena. Týden jsem byla zalezlá v pokoji, s nikým nemluvila, každá vzpomínka na Feryho vyvolala nový proud slz. Po měsíci jsem zjistila, že on na tom nebyl o moc líp. Bylo to jako filmový happy end, když jsme si padli do náruče a se slzami v očích si slíbili, že už nikdy nebudeme tak hloupí, abychom se rozešli. Za půl roku bylo všechno jinak. Slz bylo míň, zato hádek víc. Tentokrát jsem nebrečela, ale vztekala se na Feryho i sama na sebe, jak jsem mohla být tak blbá a chodit s ním. Mohla. A zase jsme se k sobě vrátili, když zlost vyprchala. Vždyť my k sobě vlastně patříme. I kdybychom se rozešli ještě pětkrát, zase budeme spolu. Víme to oba.
Markéta
Když rozchod, tak dokonalý. Žonglovat se svým rozhodnutím jen tak a vracet se někam, kam už jste jednou provždy chtěli cestu vymazat, je v konečném důsledku zničující pro obě strany. I když každý další nový začátek vypadá fajn, konec bývá mnohem bolestnější než poprvé. A pochroumané srdce za to nestojí.
Jak zvládnout rozchod
- Snažit se podat vše tak, aby to bylo jasné a citlivé a nedevastovalo to to pěkné, co jste spolu ve vztahu prožili.
- Nevyrovnávat si své pocity viny za rozchod kritikou toho druhého.
- Nekontaktovat toho druhého, pokud víte, že jej rozchod stále bolí.
- Nerozebírat pořád dokola, co jste měli udělat jinak.
- Udělat si něčím radost a pracovat tím na své sebedůvěře.
- Nezačínat nový vztah, pokud rozchod ještě nepřebolel.
- Být si vědomý toho, že je velmi málo pravděpodobné, že byla chyba jen a jen na jedné straně.
- Neuzavírat se do sebe, ale naopak se setkávat s kamarády, kteří vás přivedou na jiné myšlenky.
- Nečekat hned po rozchodu přátelství tam, kde je na druhé straně láska.
Anett (časopis IN!dívčí svět - leden 2011)
