Uviděl hromadu kostí z mrtvého zvířete a začal je okusovat. Když se už pardál chystal na něj zaútočit, pejsek v poslední chvíli zaštěkal: „Uáááá…! Ten pardál, kterého jsem zrovna snědl, byl vynikající!”
Jakmile to pejsek vyslovil, pardál náhle zabrzdil, otočil se, vyděšeně utekl a pomyslel si: „To zvláštní zvíře by mohlo sežrat i mě!”
Opice, která šplhala po nedalekém stromě a byla svědkem té události, běžela za pardálem, aby mu řekla, jak jej pejsek oklamal. Ten měl však dobrý sluch a slyšel, co opice pardálovi donesla a zaslechl také pardálovu rozzlobenou odpověď:
„Vlez si na má záda a toho zatraceného pejska najdeme. Uvidíme, kdo koho sežere!”
Společně za ním vyrazili. Když pejsek uviděl, že se pardál vrací s opicí na zádech, řekl si pro sebe: „Co mám teď udělat?” Místo, aby začal utíkat, což by nejspíše byl jeho konec, posadil se k nim zády, jako by je neviděl. Když se na něj pardál chystal zaútočit, pejsek řekl:
„To je ale nestoudná opice! Už je to půl hodiny, co jsem ji poslal pro dalšího pardála a ještě se nevrátila!”
(Z knihy Další příběhy pro uzdravení duše - Karmelitánské nakladatelství))
Jak jednám v kritických okamžicích já? Někdy je představivost důležitější než znalosti, dokážu ji použít?
zdroj: www.vira.cz
