Ten kluk byl milej, hezkej (to hlavně :), znala jsem ho už od sedmi let a vždycky jsme byli kamarádi. Ale já jsem najednou cítila, že už to není jen kamarádství a kvůli tomu jsem viděla jeden velký problém: neměla jsem na něj ani číslo ani adresu a vídala jsem ho jen o prázdninách na letním táboře. Hlodalo to ve mně zevnitř a postupně mě to "rozežíralo"… - a já nemohla myslet na nic jiného.
Pak se mi do ruky dostala knížka "S nikým nechodím a nejsem cvok!" (Josue Harris). Psalo se tam, že každému, s kým chodíme dáváme kousek svého srdce. To znamená, že když budu chodit třeba se dvěma kluky, dám každému z nich kus svého srdce a nebudu ho mít úplné pro toho pravého, kterého si jednou vezmu. Řekla jsem si, že to platí jen pro ty, kteří s někým chodí a ne pro mě, protože já byla jen zamilovaná. Pak mi to ale došlo! Došlo mi, že tím jak na něj stále myslím a jak ho moc miluji, mu vlastně taky dávám kus srdce i když on o tom nemá ani ponětí. A to mi přišlo jako mnohem závažnější problém než to, že na něj nemám číslo!
V Boha jsem začala věřit, když mi byly asi tři roky a moji rodiče mě vždycky vedli k tomu, abych s každým problémem šla za Ježíšem a poprosila Ho o pomoc. Žádné lepší řešení jsem nenacházela a proto jsem začala Boha prosit, abych toho dotyčného už nemilovala a zachovala si celé srdce pro toho pravého. Ale přitom jsem se bála, že to už nikdy nebude jako dřív. Že už nebudeme takoví kamarádi a já se na něj nebudu moci ani podívat. Proto jsem taky prosila, abych až ho přestanu milovat, tak abychom byli pořád dobří kamarádi.
A věř mi, že Bůh je skutečně všemohoucí a úžasný, protože jsem přibližně za necelý měsíc cítila, jak mne zamilovanost postupně opouští. A když si teď někdy na toho dotyčného vzpomenu, cítím ho jako svého nejlepšího kamaráda a skoro jako svého bratra, se kterým si moc rozumím. A když se vidíme, je to vždy hrozná sranda a já ho mám moc ráda. Takže jestli máš podobné trápení a patříš Bohu, určitě zkus můj recept a pros Boha o pomoc. A On Ti pomůže! Bára
