Den před odjezdem jsem měla příšerný sen!!! Zdálo se mi, že jsem ráno zaspala a zjistila, že nejsem sbalená a že mi přicházejí zoufalé SMS od kámošek, že vlak nečeká.
Naštěstí jsem vstala včas, ráno jsem s námahou nahodila nějaký look, vzala batoh a lyže a pomalu se s tím nákladem vlekla na nádraží, kde už netrpělivě čekala třída. Došla jsem poslední, všichni se na mě divně dívali a já nevěděla proč. Vtom uslyším učitele, jak říká:„ Ty máš ale nervy! Nevíš, že jsme se domluvili, že se sejdeme dvacet minut před odjezdem a vlak odjíždí za 5 minut?!” Začala jsem se třást, když jsem si uvědomila, že se noční můra mohla stát živou skutečností! Po této zkušenosti jsem si řekla, že konečně začnu používat diář alias bloček pro sklerotiky. Naštěstí vše dopadlo dobře, ale...zatím jsem nevěděla, jaká další překvapení mě čekají...
Nejprve to bylo překvapení v podobě nádherně zasněžených hor. Praděd se tyčil dálce a naše třída stála připravena k „rozřazovacímu sjezdu”. Každý ovšem dráhu vnímal jinak. Podle některých jsme se ocitli na lehce zvlněné louce, podle některých na slušném kopci, ale my „lyžařsky nezkušení” jsme stáli na Mont Everestu. Můj zajímavý sjezd po zadku mi umožnil být ve skupince tkzv. tvůrčích lyžařů. Každý používal jiné techniky a prostředky sjezdu: záda, hlava, zadek, kutálení nebo jízda šusem do neznáma. Lyže byly pro někoho tak nějak překážkou!
První den jsme se mi začátečníci radši drželi stranou, ale hned další den jsme vyrazili na kopec mezi ostatní lyžaře. Parádička! Nejprve jsme se museli vytáhnout nahoru. Docela mi to na vleku šlo, nohy se mi nerozjížděly, ale někde uprostřed kopce jsem upustila hůlku, která zůstala stát zapíchnutá ve sněhu. Zezadu slyším: „Jeď dál, já ti to vezmu”! Poohlédla jsem se a viděla nejnádhernějšího snowborďáka na světě. Nahoře mi jen vrazil hůlku do ruky a zmizel.
Začala jsem pomaličku sjíždětz velkými obloučky dolů. Pak se zpoza smrku objevil on, krásný snowborďák na bílém prknu! Já věděla, že to bude láska na život a na smrt!!!
Nechci to moc dramatizovat, ale byla to fakt láska na doraz. Profičel kolem mě. Taky to moc neuměl, přejel mi lyže, já jsem začala zmatkovat a sjela jsem ze sjezdovky do lesíka a řítila se na strom před mnou. Naštěstí tam byla ne úplně zledovatělé mulda, do které se mi zabodly lyže a vázání se rychle rozepnulo...
Bez lyží jse se díky setrvačnosti řítila dopředu. naštěstí už ne tak rychle. Po pár metrech ležím rozplácnutá na úžasném prašanu. Nade mnou vidím nádherně zasněžené stromy, za sebou tuším své zlámané lyže a pod sebou cítím zlomenou nohu. Mé zlomené srdce se ovšem po této katastrofě, dalo do pořádku nejrychleji.
Snowborďáku, nebyl jsi má láska, ujel jsi mi neznámo kam a já jsem málem obětovala svůj život !:) Až příště pojedeš kolem mě, prosím řvi, že taky neumíš jezdit !:)
Mirka (časopis IN!dívčí svět - leden 2009)
