Staroslavné Lecce je město střední velikosti. Leží na poloostrově Salento v jižní Itálii. Na mapě ho najdete až v samém podpatku takzvané italské boty.
Lecce se může pyšnit mnoha senzačními přízvisky. Říká se jí perla jižní Itálie, barokní Athény nebo nejčastěji Florencie jihu. Centrum města je totiž zastavěné krásnou barokní architekturou.
Na rozdíl od turistů jsem ale na tohle všechno při příjezdu do Lecce nemyslela.
Přišla jsem do Lecce pracovat. Měla jsem zamluvené místo v pizzerii u nádraží a byl to docela dobrodružný nápad, protože jsem neuměla ani slovo italsky a nikoho jsem tady neznala.
Z mého deníku
…Jsem tady třetí den, je středa. Dnes to poprvé bylo v pohodě. Už mě trochu mezi sebe vzali, skládám zatím hrníčky, talířky a lžičky do takového boxu a potom do myčky. Dnes jsem i chvíli prodávala pečivo. Pracují tady dvě party, ranní a večerní. Ta ranní je pro mě zatím lepší. Vstávám v 7 hodin, do práce to mám 5 minut pěšky. Cestou je takový minimarket a jak už tam chodím každé ráno a odpoledne, tak mi prodavač říká „Ciao”, občas si tam koupím zeleninu a džus.
Jinak v té práci – majitel se mi zdál ze začátku takovej divnej, jakože si myslí, že má bufetík a je mistr světa, ale včera jsem měla nějakou krizi, tak jsem trochu brečela. Všiml si toho a od té doby je hodnější. Ranní parta se skládá ze dvou kluků za barem u kafe a jedné holky u pečiva. Další je kluk nebo holka u kas a dárkových předmětů. Šéfem u baru je starší pán, jmenuje se Salvatore a je hrozně hodnej. Když ráno přijdu, nenechá mě pracovat, dokud si nevypiju presso, dokonce mi ho sám připraví. Je tady nejstarší, ale je v poho. V kuchyni dělá fajn kluk, jmenuje se Iváno a je s ním docela sranda.
Lecce založili Řekové už ve 3.století př.n. l. První domy tu stály v době, kdy na území Prahy žilo v jednoduchých chatrčích několik zemědělských komunit. První architektonické památky pochází z dob Římské říše a tvoří součást náměstí Sant Oronzo. Za vlády císaře Hadriana ve 2. století n. l. byl postaven velký amfiteátr a divadlo. V Lecce je k vidění také mramorový sloup, kterým se označoval konec slavné římské cesty Via Apia. Památky na řecké a římské období Lecce lze najít v hlavním muzeu Museo Provinciále Sigismonelo Castromediano.
Prohlédla jsem si během jednoho volného dne velkou sbírku staré keramiky, mincí a krásných exponátů ze stříbra a slonoviny.
Z mého deníku
… V práci je to nejlepší ráno, je tam Salvatore a Raffael, mladej kluk, docela hezkej a vždycky dělá blbiny, když mi podává hrníčky a talířky, škoda jen, že neumí moc anglicky.
S angličtinou je na tom špatně i Anna, se kterou uklízíme v zadní části baru. Je hodná, takže se vždycky nějak dohodneme. Včera jsem obsluhovala s Ivánem. Umí anglicky trochu víc, domluvili jsme se, že bychom se šli podívat spolu do centra.
U pultu s pečivem se zastavil kluk a oslovil mě česky, koukala jsem na něj jak na zjevení, říkal, že je napůl Skot a napůl Čech a žije prý v Anglii. Tvrdí, že je majitelem baru, dal mi vizitku a telefonní číslo, že můžu přijet kdykoliv na návštěvu. Jenže byl takovej divnej, něco mi na něm nesedělo.
V baru už je to lepší, už umím se zákazníkama trochu komunikovat italsky. Chvílemi prodávám úplně sama. Italové jsou příjemní a milí, někteří se mě ptají, jak se mám a odkud jsem.
Jinak oni jsou blázni. Nemají snad žádné předpisy, co se týče jízdy autem. Absolutně si nedávají přednost, každej jen troubí a jede, jak je místo. Stejné je to i s parkováním, prostě zaparkují u silnice ne za sebou, ale vedle sebe a jdou pryč.
V pizzerii jsem pracovala zpravidla od půl 11 do večera do 11. Pár dní volna na prohlídku města jsem však během pobytu získala. Lecce žije z obchodu a cestovního ruchu. Turisté sem přicházejí obdivovat starou barokní architekturu. Zdejší kostely a paláce pocházejí z 16.století, kdy Lecce patřilo španělské větvi Habsburků. Mezi nejkrásnější stavby patří bazilika Svatého Kříže dostavěná v roce 1659, barokní kostel Sant Angelo, z roku 1633 a dóm na Piazza Duomo, ale památek je v Lecce mnohem víc. Zasloužil se o ně z valné části proslulý architekt Giuseppe Zimbalo.
Leccské baroko je nápadné svou zdobností a krásou ornamentů.
Z mého deníku
…Včera jsem telefonovala s rodinou. Bylo skvělé je slyšet. Sice mi pak bylo trochu smutno, ale když tak nad tím přemýšlím, tak já si vlastně prožívám svůj Osobní příběh, to co jsem vždycky chtěla. Tak proč smutním? Nejsem tady na věčnost a vím, že mám tu nejlepší rodinu na světě, a že tam budou, až se vrátím. A Bůh přeci přeje každému, kdo dotáhne svůj Osobní příběh až do konce. Takže se nesmím vzdát.
Osobní příběh si prožíval Santiago, hrdina mé oblíbené knihy Alchymista.
Většina nádherných barokních staveb v Lecce je z vápence, který se získával v nedalekých lomech. Leccský vápenec je poměrně snadno opracovatelný. Vlhký přímořský vzduch způsobí, že ztuhne a změní barvu. Je světle béžový a netrpí drolivostí. Z proslulého Leccského vápence jsou vytesány sochy, které lze najít po celé Itálii. Nacházejí se i v Benátkách ve Florencii.
Z mého deníku
V posledním měsíci mého pobytu jsem často chodila do kostela s Massimem, člověkem, který celý život pracoval v komunitě, kde pomáhal řešit lidem problémy tak dlouho, až se do nich sám dostal. Massima nezajímají materiální věci, žije prostě jinak. Jsme každý z jiného světa, přesto spolu dokážeme mluvit celé hodiny. On si nepřeje od života lásku, peníze a štěstí… Bere to, co mu život přináší a vše považuje za dar Boží.
Tady se věří v Boha více než u nás. Kostely v Lecce mají uvnitř bílé stěny a zlaté lemování, což na mě působí velmi pozitivně a snad i mám větší víru.
Z mého deníku
Tak už se blíží konec mého pobytu v Lecce. Tenhle týden utekl jako voda. Nejdřív jsem dělala na střídačku, chvíli ráno a dlouho odpoledne a potom ráno od pěti. To bylo krutý, ale jen první den. Ani jsem nebyla utahaná. Tu práci mám ráda, Claudio – majitel baru mě dnes chválil. Když si vzpomenu na své problematické začátky…
A teď jsem jak blázen, když pracuju, je pro mě důležité, aby bylo vše stoprocentní.
Takže zbývá poslední cesta na apartmán, sbalit si, nejen oblečení a věci, ale i vzpomínky a zážitky, kterých bylo nespočetně.
Myslím, že na Lecce a můj pobyt tam nikdy nezapomenu, ale těším se domů!
Ivana Horová
