Byl večer a já si chystala věci do školy. Tak ještě přivřu okno a jdu spát. U okna jsem se zděšeně zastavila. Z podlahy na mě zírala nějaká obluda, která vypadala jako hodně rozpláclá žába. Na nic jsem nečekala, a s vystrašeným "mamíííí," jsem utíkala po schodech dolů do kuchyně.
Rodiče se po ohledání místa činu s úsměvem vraceli z pokojíku. Tatínek mi vysvětlil, že to byl netopýr, který se určitě vylekal více než já. A taky potutelně dodal, že jsem měla velké štěstí, že jsem si ho všimla, protože v noci by se mi taky, jak byl dezorientovaný, mohl pořádně zamotat do mých krásných hustých dlouhých vlasů, na které jsem byla tak pyšná. "A tady je jediné řešení," dodal dramaticky. "Buď ostříhat vlasy nebo... jeho nožičky." Poslouchala jsem s vykulenýma očima. Zbytečně bych neublížila
ani mouše, a moje vlasy? Neřešitelné! Hrůza! Tu noc jsem spala v kuchyni
na gauči s kulichem naraženým až po nos. Marné bylo vysvětlování taťky, že si ze mě dělal legraci. Člověk nikdy neví...
Uplynulo pár let, a já jela s partou kluků už jako vedoucí stanovat. Byl krásný večer, my seděli okolo táboráku a naše Červená se line zářéééé zněla nadšeně do daleka po okolních valašských kopcích. Idylka. Ale ta měla brzy skončit. Nad námi začali poletovat nějací ptáci. V noci!?! "Ty, Staňko, mrkni nahoru, co by to tak mohlo být?" zeptala jsem se druhé vedoucí, i když jisté podezření už jsem měla. "To jsou netopýři," zazněla bezstarostná odpověď. "Neříkej, že dcera hajného je nepozná," utahovala si ze mě.
Ó, hrůzo, už je to tady zas. I po letech mi naskočily ustřižené vlasy nebo nožičky. Nenápadně jsem se vytratila a ve stanu vyhrabala šátek. K táboráku jsem se vracela zachumlaná jako babička z pohádek.. "Co to máš na hlavě? Vypadáš jak Marfuša, tobě je u táboráku zima?" ptal se mě nevěřícně 15.letý Jarek.
A tak jsem jim všem začala vyprávět pěkně od začátku... Byl to docela dlouhý příběh a potmě, jen při odlesku dohasínajícího táboráku zněl i docela strašidelně, přiznávám. Jisté je jedno. Naši neohrožení borci se najednou začali taky vytrácet. A když jsme byli po chvíli zase pohromadě, někteří měli kšiltovku, někteří šátek na piráta a Jarek, který nemohl v té tmě nic najít, jak se mi ráno přiznal, si na hlavu nahastrošil tepláky:). Pro mnohé i po roce prý nezapomenutelný zážitek. Ráda věřím.
PS: Po návratu domů jsme tehdy celá rodinka vyrazili do ZOO. Náš tatínek se jenom tak mezi řečí zmínil, že je otevřený nový pavilon netopýrů. Prý tam ty šikulky jenom tak poletují mezi návštěvníkama. No dobře, že to vím!! Jdu si hledat tričko s pořádnou kapucí. Štěstí přeje připraveným:)! Maruška
