Už zdálky vidím, jak na mě David mává. Zářivě se na něj usměju a mávnutí mu oplácím. Stále více se blížím ke škole, kde na mě můj kluk čeká. Jako každé ráno přidám do kroku, abychom byli dřív spolu. Jakmile jsem u něj, láskyplně jej políbím a obejmu ho. Tak moc mi chyběl.
„Ahoj Elenko,“ pozdraví mě David a hezky se na mě usměje.
„Ahoj,“ usměju se i já a dodám: „Moc jsi mi chyběl.“
David mě bere za ruku a jdeme do školy. „No a ty jsi mi chyběla ještě víc,“ ujišťuje mě.
Zkrátka jsem zamilovaná. Poprvé v životě jsem se doopravdy zamilovala. Myslím, že David je ten pravý. Prostě to cítím.
Přicházíme do třídy a usedáme do lavice. Po chvíli zazvoní na hodinu a do učebny vchází učitel. Jako vždycky přesný jako hodinky.
„Dobrý den. Posaďte se.“ Učitel zasedá ke katedře a otevírá třídní knihu. „Dneska si někoho vyzkouším. Kdo by to tak mohl být... á, třeba Elena Vernerová!“
Slyším své jméno a neochotně se zvedám, přičemž ještě zaslechnu Davida: „To zvládneš, já ti věřím!“
Šourám se k tabuli, kde už na mě čeká pekelně těžký příklad. Pomalu začínám panikařit, protože si s tím absolutně nevím rady. Beru do ruky křídu a začínám psát zjevně nesprávné výpočty.
Najednou však zaslechnu Davidův tichý šepot: „Je to čtyřicet šest!“
Vděčně vydechnu a po chvíli výsledek zapíšu.
Výsledek je správný. Aby ne, David je rozený matikář. Po dalších třech příkladech (díky Davidovi správně vypočítaných :D) se nade mnou učitel konečně slituje a propustí mě s nezaslouženou trojkou.
Po téhle strašlivé hodině Davidovi doslova skočím kolem krku. „Děkuju moc, Davide, děkuju! Vůbec jsem si s tím nevěděla rady.“
„Nemáš vůbec za co, Eli,“ usmívá se na mě.
Po škole jdu domů sama, protože David má ještě cvičení v laboratořích. Naprosto náhodou potkávám Davidova bratra Tadeáše.
„Ahojky,“ pozdravím jej a pokračuji: „David je opravdu matematickej génius. Dneska mi vypočítal všechny příklady u zkoušení.“
„Jo, on je v tom hodně dobrej. Když může, tak pořád počítá. Jo a Elo, ještě něco... jsi jeho holka, tak bys to měla vědět. Totiž... chtěl jsem ti to už několikrát říct, dozvěděl jsem se to teprve nedávno...“
Myslím, že netrpělivostí vybuchnu: „O co jde?“ Probouzí se ve mně strach.
„David...“ Tadeáš se zhluboka nadechne. „David bere drogy.“
Po těchto slovech se sotva udržím na nohou. Zalapám po dechu a snažím se si to nějak vysvětlit, ale neúspěšně.
„To... to není pravda! To NEMŮŽE být pravda!“
„Je mi to moc líto, Elo,“ sklání hlavu Tadeáš a bere mě kolem ramen. „Pojď, doprovodím tě domů. Ale já ti to musel říct, jelikož David by k tomu neměl odvahu.“
Tiše pokývnu hlavou a v doprovodu Tadeáše se ubírám domů.
Sedím ve svém pokoji a v hlavě mi víří spousta myšlenek a otázek. Co mám dělat? Mám se s ním rozejít? To nemůžu. On je ten nejlepší kluk, jakého jsem kdy poznala. Co teď? Zkrátka se mi zhroutil celý svět.
Vtom zvoní zvonek u dveří. Máma jde otevřít. Otevře dveře mého pokoje a oznamuje mi, že je to David.
Co mám teď dělat? Musím rozhodnout o svém životě právě teď?! Ach jo, jsem nešťastná, ale pořád ho miluju!
Poznámka redakce: Tadeáš nelhal.
A tak by jej dokončila čtenářka Gabriela
Sebrala jsem všechnu odvahu a otevřela jsem Davidovi dveře. Pozdravili jsme se jako vždy - polibkem a obejmutím. Pozvala jsem ho dovnitř a nabídla jsem mu buchtu, kterou pekla mamka, než šla do práce.
Snažila jsem se chovat jako dřív, ale stejně mě nejspíš něco odhalilo.
David se na mě zkoumavě díval a po chvíli se mě zeptal, jestli mi něco není. Řekla jsem že ne, že mě jen trochu bolí břicho. Což byla pravda, protože jsem měla pocit, že budu zvracet samou nervozitou.
Když jsme dojedli buchtu, řekla jsem jakoby nic: „Dneska jsem zase na netu viděla rozhovor s nějakou psycholožkou o lidech, kteří berou drogy a mají problémy s alkoholem. Zase nějaké blbosti. Já ty lidi prostě nechápu. Ta psycholožka říkala, že to nejčastěji pramení z nějakého problému třeba v rodině a tak. Taky říkala, že jestli máme v okolí někoho takového, měli bychom to někde říct. Co si o tom myslíš?"
Skutečně jsem nedávno nějaký takový článek četla. A byla jsem tomu ráda. Nevím, jestli bych to za normálních okolností dokázala tak okecat.
David jen pokrčil rameny, ale mě stejně neušlo, že mi uhl pohledem, a že se mi nedívá přímo do očí když říká: „Máš pravdu, taky takové lidi nechápu.”
Takže Tadeáš má asi pravdu, pomyslela jsem si.
„Naštěstí nikoho takového ve svém okolí nemám. Doufám...” snažila jsem se nějak navést, ale David náhle prudce vstal.
"Promiň Elen, ale já už budu muset jít. Mamka říkala, že mám přijít dřív, abych jí s něčím pomohl. Tak čau.”
„Nechceš doprovodit?” zeptala jsem se ho.
„Ne, to je v pohodě.”
Další den David nepřišel do školy.
Když jsme se ptali třídní, jestli o tom něco neví, řekla, že ho omluvila maminka, že je v nemocnici. Prý se mu udělalo přes noc nějak špatně, a tak s ním matka raději zašla na pohotovost. Nevěřila jsem vlastním uším. Proč mi nikdo nedal vědět? Vždyť všichni ví, že s ním chodím.
Hned po škole jsem za ním zašla do nemocnice.
Nejdřív mě za ním nechtěli pustit, ale když jsem jim řekla, že je to můj kluk, nakonec svolili.
David ležel a spal. Sedla jsem si k němu, ale mohla jsem u něj být jen krátce.
Když mě doktorka vyprovodila, řekla mi ještě u dveří, že bral drogy. To už jsem ale věděla. Pak mi doktorka vysvětlila, že je ve stavu, do kterého se dostane, když už bere trochu tvrdší drogy a náhle je přestane brát.
V noci jsem málem nemohla spát samou úzkostí o Davida. A pořád mi v hlavě zněla otázka, proč je náhle přestal brát? Možná už je nemohl sehnat, ale to je přece blbost.
Když jsem za ním zašla za další den, byl už vzhůru a já si s ním mohla promluvit.
„Už jsi v pořádku?” zeptala jsem se ho.
„Ujde to,” řekl mi vyhíbavě.
„Řekli mi, že si bral drogy, ale přestal jsi je brát. Proč?”
Odvrátil pohled ale po chvíli mě vzal za ruku a řekl mi: „Kvůli tobě.”
Ta slova mě zasáhla. Náhle mě zaplavil takový pocit štěstí. Kvůli mě?
„Víš, jak jsem u tebe byl posledně, a ty jsi řekla, že takové lidi nechápeš? Zastyděl jsem se. Ale nevěděl jsem, co to udělá, když je přestanu brát”. Poté se na mě usmál a políbil mě. „Díky, že jsi za mnou přišla i přes to, že ses dozvěděla, co jsem prováděl.”
Teď už je to měsíc, co se to odehrálo. David už je v pořádku. A stále mi radí ve škole při skoušení. :) Tato příhoda mi alespoň potvrdila, že my k sobě patříme.
Čtenářka Lucka to viděla zase tak...
Nejlepší asi bude, když si promluvím se svou kamarádkou Zitou, která vždy dokáže poradit. Zavolám jí a pozvu jí k nám.
,,Ahoj Zito potřebuji s tebou mluvit! Potřebuji, abys přišla, nebo mám přijít za tebou?“
,,Promiň Elen, ale mám chřipku. Můžu s tebou mluvit jen po telefonu.“
,,Tak se uzdrav Zito, vyřeším to jinak, tak pa.“ Ach jo! Zita nemůže a maminka je na obchodní cestě, ale mám pocit, že jsem na někoho zapomněla :( . Ano už to mám, přece na Boha. Vždyť ten ví, co bude pro mě nejlepší.
,,Bože, prosím Tě o Ducha Svatého, abych věděla, co mám dělat, abych dokázala mluvit o tom s Davidem a dokázala se správně rozhodnout, i kdyby to mělo být těžké rozhodnutí. Dej mi sílu vytrvat. Amen.“
Je sobota. Ráno vstávám celá rozlámaná, ale asi už tuším, co udělám...
Půjdu se s Davidem projít. Už na mě čeká jako vždy s úsměvem na tváři. Odmítnu od něj polibek a on tuší, že něco není v pořádku.
,,Co je Elen? Děje se něco?“
,,Víš Davide, myslím si, že upřímnost ve vztahu je hodně důležitá. Ty víš, že mi nejde matika, že mám spoustu špatných vlastností. Víš, co dělám špatného a já ti to nezatajuji, proto bych chtěla, abychom oba o sobě věděli vše špatné, ale i vše dobré. Je něco takového, co bych měla o tobě vědět?“ David mlčí. Je tak zaražen. Ticho je už skoro nesnesitelné. Všimnu si Davidových očí, jsou lesklé. ,,Nic?“ zeptám se. On najednou spustí: ,, Jsem strašný Elen. Beru drogy. Zkoušel jsem přestat, ale jsem závislý. Brácha mi hned říkal, že ti to mám říct, ale bál jsem se, že se se mnou rozejdeš, že tě ztratím. Řekl to i tobě co, protože jsi přišla podrážděná?“
,,Řekl a udělal dobře. Mám tě ráda, ale pokud neskončíš s drogama, nemá cenu va vztahu pokračovat. Je to tvrdý, ale za manžela bych si nevzala někoho, kdo bere drogy. Budu se Ti snažit pomoc, ale pokud nebudeš chtít přestat, rozejdu se s tebou.“
„ Chci s tím skončit !”
„Už nikdy ti nechci lhát!”
Byl jsem slaboch, je mi ze sebe špatně. Byl bych moc rád, kdybychom se šli za mě a za budoucnost vztahu pomodlit do kostela.“
Souhlasila jsem. Na jeho očích bylo vidět, že to myslí vážně. Jen aby vytrval.
O rok později:
David úplně skončil s drogami a úspěšně se dostal na vysokou školu. Já jsem se též dostala. Oba jsme šťastni a náš vztah můžeme rozvíjet. Bůh nám pomohl zvládnout těžké období. Dále do něj vkládáme důvěru, že dodržíme předmanželskou čistotu a pokud to bude jeho vůle, tak se vezmeme:).
Příběh třetí je od Michaely
Mám mu to říct, že to vím???
Rozhodnu se mlčet. David na mě pozná, že jsem nesvá. Dojde jako vždy, s milým úsměvem a krásnou, rozvitou červenou růží.Snaží se mi to vynahradit. Hladí mě po tváři, snaží se políbit. „No tak, co je?“ Všimne si mého rozpoložení. Oči mne zradí,rozbrečím se. Je mi to moc líto. Nezajímala jsem ho natolik, že si našel náhradu??? Mám mu to říct,že to vím? Bude chtít přestat? Co když se kvůli tomu rozejdeme??? Rozhlédnu se po pokoji. Mezitím už David odešel. Blikne mi sms:„Hlavně nezapomeň na zítřejší rande.“ Tvůj milující David. Růže zůstala na stolečku. Přičichnu k ní a znovu se rozbrečím jako želva.
Je neděle.Krásně svítí sluníčko, já se usmívám a celou mši svatou myslím na Davida. Tolik se těším. Ale kde je???
Vždyť už tady měl dávno být.Po dlouhém čekání,neúspěšném volání a strachu,volám Matějovi:„Ahoj tady Elena, je doma David?“ Ze sluchátka se ozve: „Vy nejste spolu???” „Už před hodinou jel za tebou.“
„Ne,Maty dojeď pro mě a jedem ho hledat ano?“„ Za minutku jsem tam“.
Společně prohledáme všechna místa,kde by mohl být.Najdeme ho v polorozpadlém domě, je v bezvědomí.Okamžitě volám záchranku. Matěj se ho mezitím snaží probrat.
Čekáme v nemocnici, ani jeden z nás nemluví. Přichází doktorka: „Bude v pořádku,ale žádné drogy,jo a mimochodem, zachránili jste mu život.Má ošklivě poraněnou ruku a vyteklo mu dost krve,ale uzdraví se”.
Dny ubíhají pomalu, všude jsem nepřítomná, nic mě nebaví, jako by všechno ztratilo smysl.
V mém rozjímání někdo zvoní. Otevírám dveře a úžasem,možná i radostí nestačím zavřít pusu: „Ahoj Elenko,děkuji Ti za všechno, promiň, moc mě to mrzí, dokážeš mi odpustit?“ Je vidět,jak moc ho mrzí,nese mi kytici růží, těch, které miluji. A já prostě teď vím, že to bude dobrý, že mu odpustím a že to spolu zvládneme. Máme se přece rádi, tak to dokážeme,ne? :)
A Anička by to řešila zase takto...
Pomalu se zvedám z pohovky. David vchází do dveří mého pokoje, otevřenou náruč, v ruce kytku a haleká: „Všechno
nejlepší k svátku Eli.“ Rukama si třu bolavé spánky. Nějaký svátek je mi teď upřímně jedno. David se přestane usmívat a pomalu se mi dívá do očí. ,,Stalo se něco?? Vypadáš, jako bys zahlídla ducha,” snaží se ještě zachránit situaci. ,,Davide...já...musíme si promluvit.” Snažím se sebrat a potichu zavírám dveře a pro jistotu je i zamykám, aby nenapadlo mého mladšího bratra lézt mi do pokoje. David si potichu sedá na pohovku, pomalu uvadající růži položí na stolek a jen čeká. Věcně, tiše, bez sebemenšího náznaku strachu očekává můj ortel, který má rozhodnout o naší budoucnosti. A to mám na něm právě ráda! Tu otevřenost, to, že se nebojí budoucnosti, vše přijímá s klidem a grácií sobě vlastní, a právě proto mi nejde do hlavy, proč právě on, proč právě on. Ten elegantní gentleman co mi podal ruku, když jsem upadla, ten co má krásně našlápnuto na kariéru právníka. Bere drogy. drogy......Ta nečekaná skutečnost ve mně probouzí strach, roztřásá mi kolena a nutí mé vlasy vstávat mi na hlavě. Chce se mi křičet a řvát a dupat, pak vyběhnout na ulici a řvát ještě víc, vykřičet do celého světa, co že je tohle za život...
,,Davide,... vím že bereš drogy!” David skloní hlavu, dlouze a unaveně vzdychá a opírá si hlavu do dlaní.
,,Věděl jsem, že k tomu dojde. Řekl ti to Tadeáš, že jo...” Nebyla to otázka, spíš konstatování. ,,Víš pohádali jsme se a on řekl, že když se to nedozvíš ode mě, dozvíš se to od něj.” ,,Tak proč si mi to neřekl?" kypí ve mě hněv.
,, Co sis od toho sliboval, proč si s tím vůbec začínal??" ,, Já Elo, chtěl sem ti to říct, už mockrát.......”
,,Ale??” ,,Ale nedala jsi mi k tomu příležitost. Pořád jsi jen mluvila o tom, jak si se mnou šťastná a jak jsme dokonalej pár a já se bál, že když ti to řeknu a nebudu dokonalej, už mě nebudeš milovat.” ,,Ale ty pitomečku, milovat tě přece budu pořád, ať budeš, kým budeš!” Nemůžu si pomoct a i přes to, že mi sobecká část mého já říká, že bych to neměla dělat, ho objímám. „Spolu to zvládneme,” šeptám.
Po asi dvouhodinovém rozhovoru David odchází. Jsme domluveni, že se přizná rodičům, pojede se léčit a já na něj budu čekat a modlit se. Já vím, bude to dlouhá cesta a je možná bláhové myslet si, že to vyjde, ale já pořád prostě cítím, to spojení, které je mezi mnou a Davidem. Dívám se z okna za odcházející Davidovou postavou. Po skle stéká osamělá kapka. Sbírám uvadající růži a dávám jí do vázy. Snad se ještě vzpamatuje. S pomocí Boží.
